Konečně spí sama, ale ne na dlouho

První noc se vzbudila asi dvakrát a přelezla ke mně do postele. Druhou noc jsem v ní absolutně nechtěně vyvolala paniku, že by si mohla počůrat nové pyžamko. Znáte to, člověk něco plácne a hned si nadává. Jenže je pozdě a dítě se toho chytne. Takže byla vzhůru asi pětkrát na záchod, ale vždy se vrátila k sobě do pelíšku. Další noc přišla ke mně až k ránu s tím, že už chce vstávat.

Po návratu jsme se rozhodli, že bude spinkat u sebe v pokojíčku i doma. Zapojila jsem jí do povlékání postele a reorganizace plyšáků, aby mohla spinkat ve své posteli. Já jsem tedy vyměkla a dala si k ní na zem matraci, abych v případě potřeby byla na blízku. První noc spinkala krásně. Ve dvě ráno se vzbudila, přelezla ke mně, ale ne kvůli mně, ale kvůli pelechu na zemi. Strašně se jí to líbilo. Takže já jsem ve dvě ráno seděla na dětské posteli, Nikolka se mi roztahovala na matraci a manžel v ložnici na velké posteli. Takže co teď? Nakonec jsem šla do ložnice a spali jsme až do rána. Že na té matraci spala sama, jí bylo dost jedno.

První hlídání přes noc

Další novinkou bylo, že poprvé Niky zůstala přes noc u babičky s dědou. My jsme jeli na večeři do středověké krčmy. Nikolka s babičkou to zvládly krásně. Ale já se ve tři hodiny v noci vzbudila, jak mi ta naše dračice chyběla, až jsem si říkala, že jsem se zbláznila. Mám si přeci užívat pohodu, klid a místo v posteli. Jenže mi to vůbec nešlo. Usnula jsem až k ránu a místo, abych byla vyspalá a odpočatá, tak jsem byla utahaná jako kotě a těšila na svoji malou princeznu.

Když jsme přijeli domů, zase spinkala ve své posteli a já zase u ní na matraci. Druhou noc jsem si říkala, že je to v pohodě, tak se půjdu vyspat jako člověk k nám do postele. Jenže klasika. V noci se ke mně něco štrachá, kňučí a tahá mě za vlasy. Chrčící Nikolka si beze slova vlezla ke mně pod peřinu a chtěla spinkat. Jenže začínající zánět průdušek jí to nedovolil. Je mi jasné, že tím pádem se spinkání ve vlastní posteli zase odkládá.

Loučení

Po třech a půl letech se s vámi loučím, ale doufám, že ne nadobro. Třeba jednou bude druhý potomek a ráda se s vámi zase podělím o naše příběhy. Děkuji za spousty milých komentářů a za to, že jste mé články četli. Přejeme vám s Nikolkou hodně zdraví, štěstí, pohody a trochu toho klidu 😊

Monča a Nikolka