Konečně doma (II)

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Předně musím říct, že mám naprosto úžasného manžela. Než jsme se vrátili, všechno doma uklidil a navíc za celých 14 dní, co jsme doma, jsem nemusela stoupnout k plotně. Vaří rád, a i když před Vánoci měl spoustu práce, stejně se o mě vzorně staral. Za to jsem mu opravdu moc vděčná.

Než jsme se doma „zaběhli“, nám trvalo asi týden. Ty první dny opravdu nebyly moc jednoduché. Ačkoliv jsem tedy doma nemusela nic dělat, stejně jako v nemocnici, bylo to i přesto jiné. Najednou jsem tu byla sama se svým dítkem a musela se o něj postarat. Musela jsem rozhodnout, zda budeme pokračovat v zavedeném 3-hodinovém režimu, nebo zda mám čekat, až se Pepíček o jídlo přihlásí sám. Musela jsem se naučit mu namíchat léky a správně podat. Navíc se blížily Vánoce a museli jsme vymyslet na poslední chvíli nějaké dárky pro rodiče, a vůbec tak nějak uvést po měsíci domácnost zase do zajetých kolejí.

K tomu jsme měli za úkol sehnat si kardiologa v místě bydliště a ještě do Vánoc ho navštívit. To se ukázalo jako nelehké, protože k mnou vybranému jsem se nemohla celý den dovolat, abych Pepíčka objednala a moc času nám už nezbývalo. Dalším, co jsem musela řešit, byl rodný list. Ten přišel poštou na moje jméno v době, kdy jsme byli ještě v nemocnici a úložní doba končila den před tím, než nás propustili, a vzhledem k charakteru dopisu nešla prodloužit, takže odešel zpět. A já jsem ho nutně potřebovala, abych v lékárně mohla nahlásit správné rodné číslo na recepty. No, zkrátka tu najednou bylo nějak moc věcí k řešení.

NAPIŠTE DENISE DO DISKUZE

Absolvovali jsme také prohlídku u dětské lékařky, kde Pepíčka převážili a zhrozili se, že za dva dny od propuštění zhubnul 50 gramů. Bylo to určitě dáno rozdílností vah, na kterých se vážil, ale dostali jsme za úkol se pořádně krmit, čímž bylo rozhodnuto i nad otázkou, zda ho budit každé 3 hodiny. Dále nám paní doktorka pomohla zajistit kardiologa a objednala nás ještě na ten den. A to jsme měli v plánu jít ještě na vyndání stehů. Nakonec jsme to zvládli všechno, ale vrátili jsme se domů asi po 5 hodinách naprosto vyřízení oba dva.

Den na to jsem podlehla nějaké depresi. Měla jsem pocit, že se mi najednou zmenšila prsa a že tím pádem nemám dost mateřského mléka a nestačím malého pořádně vykrmit, jak jsme dostali nakázáno. Zdálo se mi, že i on je nespokojený, plačtivý. Z nemocnice jsme byli zvyklí, že se při každém kojení vážil a tak jsem aspoň věděla, kolik toho vypil. To bylo dobré hlavně proto, že Pepík při kojení usíná a dá se jen těžko probudit. Po tom, co jsem si doma pobrečela nad tím, že už ho třeba nebudu moct kojit, jsme se rozhodli zakoupit umělou výživu, abychom ho mohli v případě potřeby dokrmit, a našli jsme půjčovnu zdravotních pomůcek, kde měli i kojenecké váhy. Tu jsme si hned druhý den půjčili a já se tím trochu uklidnila. Sice váha není moc přesná, ale aspoň orientačně se přírůstek určit dá.

Po těchto prvních 4 hektických dnech probíhaly ty ostatní už o poznání klidněji a konečně jsme se mohli s Pepíčkem začít soustředit jen sami na sebe. To se ukázalo jako velká nutnost, protože mám pocit, že nám chybí ten prvotní kontakt po porodu. Snad ani ne bonding jako takový, ale to, že jsme více než týden byli od sebe odděleni a nemohli se tak spolu hned sžívat. Pepíčkovi ta odluka zcela jistě neprospěla. Není totiž moc mazlivým miminkem, jaké jsem si představovala, a mám pocit, že si na mě začíná pomalu zvykat až teď. Ze začátku mu při pláči nepomáhala ani mámina náruč a maminka už byla zoufalá a vyzkoušela všechno možné, aby ho uchlácholila a vyhověla jeho potřebám, ale nic nezabíralo. To pak dokázal brečet opravdu dlouho v kuse. Teď už je to však o mnoho lepší. Dokáže sice pořád pěkně křičet, když není spokojený, ale většinou již dokážu identifikovat, co mu chybí nebo ho trápí. Budu se však nadále všemožně snažit naši citovou vazbu prohlubovat a snad tím, jak poroste on, poroste i pouto mezi námi.

Jinak naštěstí naše miminko nemá otočený den a noc. Dnes už během dne vydrží déle vzhůru a probděný čas tráví pozorováním okolí a nacvičováním různých grimas. Má třeba hrozně rád koukání z okna, hlavně teď, když je venku sníh a odrážející se sluníčko tím vytváří více světla, které on vnímá. V noci hezky spinká a vzbudí se dvakrát na krmení, po kterém zase hned spokojeně usne. Když je trochu hezké počasí, chodíme i na procházky v kočárku, ale vždy maximálně na hodinku, většinou spíše na kratší dobu. První polovinu cesty však Pepík většinou probrečí ještě vztekem nad tím, že jsme ho zase nacpali do kombinézy a do fusaku a nemůže pořádně rozhazovat ručičkama. 🙂 Pak ho však uhoupu v našem houpacím kočárku a po příchodu domů při svlékání se ani nevzbudí a pokračuje ve spánku v postýlce.

Takto pěkně tedy fungujeme a užíváme si svých nových životních rolí. Rodičovství je krásné, ale občas náročné. Momentálně jsme ale všichni tři moc spokojení. Tedy my dva dospěláci určitě a o drobečkovi si to myslíme, alespoň tak vypadá. 🙂

Šťastný nový rok vám všem a hlavně hodně zdraví, protože to je opravdu nejdůležitější.

Šťastná maminka Denisa