Konec šestinedělí…

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Přiznám se, že to nebylo vůbec jednoduché – samotné přebalování, koupání a např. kojení mě vůbec netrápilo, ale když Agátka dlouho pláče, tak to dokáže pěkně zamávat s psychikou člověka… Obzvlášť, pokud pláč nepřestává a naopak ještě nabývá na intenzitě. Kolikrát jsem na Agíska bezmocně koukala a plakala taky, protože už jsem nevěděla kudy kam.

Na poslední kontrole v poradně jsme opět přibraly. Tentokrát 330 g, takže nám kojení zatím vyhovuje a Agátka je evidentně spokojená. 🙂 Bojím se okamžiku, kdy jí nebude mlíčko stačit. Ten moment, kdy bude opět plakat a já nebudu vědět proč, jako když nás nedávno trápily prdíky. Nakonec zabraly kapičky Espumisan a nahřívání bříška teplou plínkou, ale museli jsme si nejdříve vyslechnout několikahodinový pláč, než jsme zjistili, oč běží a než jsme se rozhodli, jakou metodu k uklidnění vyzkoušíme. Člověk chce nejdříve vyzkoušet všechny možné metody, než sáhne po lécích, tedy alespoň my tedy ano. Zkoušeli jsme cvičit s nožičkami, promasírovávat bříško a teprve poté jsme sáhli po mastičce na bříško a kapičkách. A ještě že tak, ihned to zabralo a bylo vidět, jak se Agátce hned ulevilo.

Také už mám pocit, že nás Agátka vnímá. Kouká na nás těma svýma modrýma kukadlama jako kdyby nás poslouchala. Nejraději má, když s ní člověk chodí a něco jí povídá. Dokonce jí už umím i rozesmát. 🙂 A to tím, že jí dám velikýho hubana přes tu její malou pusinku a ona hned automaticky otevře pusinku a začne se smát. 🙂 První reakce jsou úžasný a dalo by se říct, že člověku dají i ohromnou sílu vydržet ty naopak krušné chvilky. Ona příroda ví, proč to tak všechno zařídila. 😉

Jak jsem byla nešťastná, že jsem v porodnici nechala pouze 7 kg a celý měsíc se už moje váha neměnila, tak vám mohu teď s potěšením oznámit, že za poslední týden jsou dole 2 kila a k tomu je i bříško o dost menší. 🙂 Konečně! Trochu mě to ujistilo, že by mohlo být možné dostat se na svou původní váhu, i když je cesta ještě dlouhá.

Do toho veškerého shonu, kdy se musím starat o Agátku, o pejska Maggie a ještě manžela se sádrou na noze, jsem se pustila i do vyplňování Agátčiny knížky „Mých prvních pět let“, kterou jsme ji pořídili, aby měla nějakou památku na své dětství. Kromě vypisování o data narození, porodní váhy, výšky a podobně, jsme teď mohli zapsat i novou událost a to píchnutí náušniček. Konečně je to už ta pravá holčička se zlatými pecičkami. 🙂

Je toho ještě hodně před námi: těším se na první focení, na její první svátek, narozeniny, Vánoce, první krůčky… prostě na všechno, co budeme teď prožívat a slavit tak trochu více a jinak, než doposud. Na to, jak se budeme snažit udělat maximum pro to, aby byla šťastná. Je to naše zlatíčko a i když se člověk může přetrhnout, tak nějak počítá i s tím, že jednou přijde puberta, kdy budeme určitě ti nejnemožnější rodiče, kteří ničemu nerozumí, ale i to je fáze, kterou si prostě musí člověk projít. 😉 Najednou si říkám, jak všechno dává smysl – nebýt těch krušných chvil v životě, při kterých si člověk kolikrát sáhne na dno, nevážil by si pak těch maličkostí, které ho dokážou naplnit víc, než kdy předtím…

Vaše maminka Eliška