Hned na začátku bych se vám chtěla omluvit. Moje psaní by mělo být především o mém těhu, avšak moc se mi to nedaří. Den za dnem žiji tak jako většina maminek v nikdy nekončícím menším či větším kolotoči kolem dětiček, domácnosti a partnera.
Povětšinou si tedy ani neuvědomuji, že čekáme jestě dalšího broučka a že bych jako správná zodpovědná těhule měla taky trochu myslet na sebe a dopřát si nějakou tu chvilku. Ono to ani moc dobře nejde. Asi jediná možnost kdy se natáhnout na gauč je během Maxíkova dopoledního spaní. Což dělám, když je náš taťka doma a já usínám už při uspávání Maxe. Někdy s ním v takovém případě rovnou zůstávám ležet na posteli, kde se mu přes den spí lépe než v postýlce.
Nechci tady tvrdit, že mi vůbec nic není a cítím se vždy fit. To by nebyla pravda. Samozřejmě že skuhrám, že mě bolí tohle a píchá mě tam a tam. Žádná žena se v těhotenství nevyhne alespoň nějakým těotenským neduhům. Jen je to v mém případě tak, že já většinou nemám čas na nic jiného než na to postěžování si. Děti se samy nevyvenčí, byt se sám neuklidí. A tak pocit na zvracení nebo ne, oblékám sebe i děti, vypravím s sebou tašku a pádíme na procházku.
Debaty kolem jména dalšího chlapáka v rodině utichly. A z tohoto ticha, řekla bych, jasně vyplývá že třetí z našich mimiňáků se bude jmenovat Dexter. Na jiném jménu jsme se moc rozumně neshodli. Když se nějaké líbilo mě, tak ho zamítl Jirka a naopak. Jeho nápady jsem zase odmítala já. A tak i přes úvahy nad tím, zda se jméno hodí k příjmení nebo zda ho kvůli stejnojmennému seriálu dát vůbec, je to stále favorit. A my oba rodičové už asi někde v hloubi duše víme, že nic jiného nevymyslíme. Proto jsem se také odhodlala to takto zveřejnit. Už se na Dexíka moc těšíme. I Alexek. Ten už pochopil, že mimi je nejen v postýlce ale i u mamky v bříšku a párkrát za den ho napadne, jestli by na mimi nebylo vidět máminým pupíkem. Asi nejvíc jsem se v uplynulém týdnu zasmála tomu, když si právě Alexek na gauči vyhrnul tričko, nafouknul břísko a pohladil si ho s tím, že tam má mimi. Troubik malej.
Už minule jsem psala, že se chystá Alexova oslava třetích narozenin. Pár dní před oním dnem se nám z několika důvodů zhatily plány a oslava musela byt přeložena ze zahrádky k nám domů. Úplně mi to zkazilo náladu. Byla jsem naštvaná, chtělo se mi brečet. Tak moc jsem chtěla aby si Alex ten den užil. Nejprve jsem se o několik dní předtím nepohodla opět s naší babi (mojí mámou), která nejříve odmítla na oslavu dorazit, jelikož ji vadí stýkat se s naší druhou babi a teď tu bylo tohle.
Jen krátkou dobu po hádce s naší „satanikou“, kdy se stačilo semlýt všechno od mé nevděčnosti až po mé donebevolající třetí těhu to bylo něco, co se mi prostě nepodařilo ustát. Nejdříve jsem se zasekla, že žádná oslava nebude, že vše zrušíme a Alexkovi prostě akorát dáme first bike s helmou, protože o to stojí stejně nejvíc.Nakonec jsem se dala umoudřit naším taťkou, že mu večer nafoukneme balónky a všude mu je dáme, když už jsme je koupili. Takže celý páteční večer osmou hodinou počínaje a druhou ranní hodinou konče jsme nafukovali (ještě že máme doma malý kompresor), vázali, svazovali a aranžovali balónky po bytě. To jsme ale blázni co?
Nakonec tedy všechno dopadlo celkem dobře. Děti si oslavu právě díky balónkům užily a Alexek si s nimi hraje ještě dnes. Budou tu pověšeny dokud neprasknou. A že jich bylo dost. Něco kolem tří set. Naložené maso jsme si tedy ugrilovali v troubě místo na grilu a namísto společnosti nejbližší rodiny a přátel k nám dojela jen Bára, která upekla oslavencovi dort. A ja jsem byla ráda, protože po tom všem, jsem na lidi neměla moc náladu.
Už tři dny je to u nás doma tedy tak, že se tu neustále jezdí na kole, dokola nandáváme a sundáváme helmu a sbíráme zbytky praských balónků a strhaných konfet. Alexek si dort sfouknul hned snad čtyřikrát a nejraději by to opakoval několikrát za den. Tak moc se mu to líbilo. Maxík měl zase radost z navěšených krucánkových papírových konfet na spodních skříňkách kuchyňské linky. Měl tak alespoň v chodítku o zábavu postaráno. Z toho jasně vyplývá, že spodní část linky je nyní již zcela nenarozeninově holá.
Alex jízdu na kole ihned hravě ovládl a tak se hned odpoledne vyrazilo ven. Až dnes nás ale potkala první bouračka. Alex jel z kopečka a když se mu to po chvilce nedařilo přibrzdit, vytrčil nohy do vzduchu. V tu ránu nabral rychlost a já nás už viděla na pohotovosti. Kupodivu udržel balanc dobrých patnáct, dvacet metrů až se nakonec zapíchl předním kolem auto, které stálo u chodníku přesně mezi přední kolo a blatník. Tento malý crash test naštěstí přežili všichni účastníci a tak Alex, first bike i auto vyvázli bez zranění.
A jako již několik posledních článků i tentokrát udělal Max pokrok. Už celkem hezky ťape za obě ručičky. Je to veeeeelká mimi sranda a nejraději by nedělal nic jiného. Záda nás rodičů však mají co dělat.
Tak zase za týden ahoj.
-352x198.jpg)
