Kojení: věc veřejná?

(MIMI LIVE! Anita) V úterý bylo Anit jedenáct měsíců. A já se stále častěji začínám setkávat s dotazy a radami typu: Kdy přestaneš kojit? Už se chystáš odstavit? Už jí to prso nenabízej, chvilku si pobrečí, ale pak na to zapomene. No snad už přes den nekojíš, ne? V tomhle věku se kojí jen ráno a večer. Vypadáš „vysátě“, měla bys přestat kojit.

Poslední poznámka je vlastně celkem relevantní. Vážně jsem po uplynulých pár dnech trošku vycucaná. Naši holčičku zase trápí zuby – její věčný náladokazič. Začalo to minulý víkend – na velikonoce. Jeli jsme za rodinou na Moravu a Anitka se od soboty necítila ve své kůži. Nejprve mě napadlo, že zase trpí cestovní horečkou. Jenže její ručka neustále nacpaná v puse mě vyvedla z omylu. Stačil jediný pohled na horní patro a byly tam. Dva lesknoucí se hrbolky zatím ještě potažené kůží, pod kterou už prosvítá bílá sklovina. Horní trojky se zevnitř zakusují do Anitčiných dásní. A bolí. A tlačí. Mezera mezi horními jedničkami se výrazně zmenšila, takže si dokážu představit ten neustálý nepříjemný pocit v dásních (Tom si to dokáže představit ještě líp, protože nosil rovnátka).

Nejlepší pomocník na zuby? Prso přece! Anitka saje a saje. Moje tělo ji zásobuje vitamíny a minerály. A mé vlasy, nehty, pleť odvádí mléku své desátky. Jestli mi to vadí? Rozhodně NE. Naopak. Jsem ráda, že umím dceru uklidnit. A že i když zrovna nemá chuť na jídlo, moje mléko jí dodá sílu.

Na Moravě navíc v tomto stavu naše mimi absolvovalo sobotní oslavu máminých narozenin, nedělní návštěvu mých moravských kamarádek s dětmi a konečně i pondělní rychlé rande s Brňáky, které jsme neviděli řadu dlouhých měsíců. Na Moravě se zkrátka snažíme dohánět mnohokrát odkládaná setkání. Když se Anitčina nálada blížila bodu mrazu, prso vždy zabralo. A tak jsme ten moravský hukot zvládli bez pláče i výraznější nespokojenosti toho našeho pokladu.

Kromě prvních pár poporodních vykulených týdnů jsem nikdy nepočítala tři hodiny mezi krmením. Nestřídala prsa podle harmonogramu. Nevedla si záznamy. Jsem spíš intuitivní typ a podobně přistupuji k Anit. Když má hlad nebo touhu se uklidnit, nebráním jí. Nabízím obě prsa – teď už si sama vybírá to, ze kterého pije, druhé majetnicky mačká rukou. A když má zrovna tu svou chvilku v parku? V obchodě? Na náměstí? V restauraci? Nebo když jsme na návštěvě? Poohlédnu se rychle po nějakém příjemném místě/lavičce/koutku a dám jí, co potřebuje.

V poslední době jsem narazila na několik článků o kojení na veřejnosti. Nejprve mě to trochu překvapilo. To je jako by se psalo třeba o vhodnosti jezení svačiny v autobuse. Možná vám to přirovnání nesedí. Lepší mě teď nemám. Prostě absurdita. Věc, o které není třeba psát. Jenže evidentně je.

Napadá mě tisíc argumentů, proč kojení na veřejnosti není ani nechutné, ani exhibicionistické, ani nezdravé, ani hřích, ani obscénní. Ani žádné další stupidní přívlastky, které čtu ve článcích a diskuzích dětných i bezdětných žen a mužů různého věku, vzdělání i profesí. Toto téma evidentně zajímá širokou populaci. Lidi, buďte trochu tolerantní. Mám-li sáhnout do oblasti víry, kterou nosím v hlavě kvůli dokumentu, na němž právě pracuji: i papež nedávno vyzval matky, ať se neostýchají nakojit své děti. A to prosím v kostele! Ostatně celé křesťanství – jinak tak prudérní a konzervativní – je plné obrazů kojeného Ježíška.

Kojení není sex. Kojení je jídlo. Pro některé ženy intimní a osobní – a ty kojí v soukromí. V pořádku. Někdy nesnesou obecenstvo kojené děti – příliš podnětů v okolí je vyrušuje. Jejich matky nejspíš taky vyhledají spíš klidný kout. V pořádku. Ale pokud matce ani dítěti nevadí kojení uprostřed Václaváku, je to taky v pořádku.

Od porodu potkávám spoustu maminek. A co žena, to názor. Na výchovu. Na očkování. Na zavádění příkrmů. Na cukry v jídle dětí. Na sporty. Na všechno. Témat je strašná spousta a já sama se jimi snažím postupně prokousat a najít vlastní směr (sama ne, s Tomem samozřejmě). To hlavní, co jsem si zatím od všech těch setkání a debat odnesla je: všechny chceme pro své potomky to nejlepší. Jen se často různíme v přesvědčení, co „TO NEJLEPŠÍ“ vlastně je. Poslouchám je. Říkám svá stanoviska. Nepřesvědčuji. Toleruji. Každá máme svou nejlepší cestu. A to i co se týče kojení. Takže NE. Kojení není věc veřejná (abych se vrátila k titulku tohoto článku). Je to věc soukromá. Věc každé z nás. Nechte nás kojit, kde samy uznáme za vhodné. Nepohoršujte se (nebo se pohoršujte potichu). A už o nás – veřejně kojících – nepište. Není to téma. Je to přirozená věc. Tak ze sebe nedělejte vyprázdněný bulvár. Dík.

A ještě abych se vrátila k úvodu svého článku: ukončení kojení neplánuji. Počkám, až bude připravená dcera. A taky já. Znám maminky, které přestaly kojit z různých důvodů: jedné to doporučila doktorka, jiné řekla laktační poradkyně, že kojení po roce dítěte není dobré pro její tělo, další vystrašila kadeřnice, že jestli nepřestane kojit, tak jí vypadají všechny vlasy. Většina z nich odstavovala „na sílu“. Většina z nich aspoň na chvilku svého rozhodnutí zalitovala. Já nechci litovat. Jsem Jednomatka, takže využívám všechny výhody, které jednomateřství přináší. Kdy jindy si budu moct užít toho luxusu – kojit kdykoliv dítě chce? Kojit, tak dlouho, dokud nám to oběma bude klapat? Vykašlat se na všechna podivná doporučení, rady, vysoce zvednutá obočí? Řídit se jen pocity nás dvou/třech (protože Toma nechci vynechat – byť z kojení jej vyloučila sama příroda – ale mentálně v tom jede s námi)? Kdy? Když ne teď?

Kojení zdar. Vaše V.