Kojení, hojení a jiné radosti a strasti šestinedělí

KLUB TĚHULEK! JARKA Uplynul další týden, který náš kompletní čtyřlístek strávil společně. V některých ohledech byl pro mě opravdu hodně dlouhý; lhala bych, kdybych tvrdila, že jde všechno úplně hladce. A na druhou stranu mi ten čas hrozně letí. Našemu Filípkovi budou za pár dní už tři týdny!

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Stále ještě si dopřávám luxusu v podobě manželovy přítomnosti doma a jeho skvělé péče o celou naši rodinu. Pokud si nehraje s Honzíkem nebo s ním není na výletě, aby se Honzík nenudil doma s maminkou a miminkem, obstarává nákupy, vaří, asistuje mi u péče o malého. Chvílemi se mě zmocňuje panika, jak se zvládnu postarat o obě děti a domácnost, až se manžel zítra (proboha, už ZÍTRA!!!) vrátí zpět do práce. Ještě štěstí, že to vyšlo na středu a já tak před sebou mám na rozjezd jenom tři dny, než bude další víkend… Snad to zvládnu v klidu a aspoň relativní pohodě. Předchozí dva týdny ukázaly, že je to docela velké sousto. A to ze dvou důvodů:

Důvod první: Honzík

Jak jsem psala minule, brášku vzal na vědomí a do rodiny docela dobře; zatím se nezdá, že by na Filípka nějak žárlil. Chce se zapojovat, podává mu dudlíček, látkovou plínku na ublinkávání při kojení, chce miminko pochovat, komentuje, když pláče nebo má hlad…

Samozřejmě to má i stinné stránky, jeho mazlení a hlazení je někdy až moc hrrr a musím ho brzdit, aby Filípka neuhodil nebo příliš silně nezmáčkl. Nejvíc se pochopitelně bojím hlazení na hlavičce v oblasti fontanely – Honzík totiž někdy hladí jen jedním prstíkem a tak jako poťukává, namísto jemného pohlazení celou plochou dlaně. Ač se snažím ho od miminka příliš neodhánět, v takových chvílích mi strach o Filípka nedovolí zachovat chladnou hlavu a reaguju možná až moc přísně – zvednu hlas, chytnu Honzíka za ruku, nebo ho odstrčím, aby na miminko nedosáhl. Pak zpětně lituju, že jsem to měla možná udělat jinak, jemněji, aby se Honzík nelekal a nevytvářel si kvůli tomu vůči malému bratříčkovi nějaké nedobré pocity.

A moje špatné svědomí kvůli tomu, že si s Honzíkem v posledních dnech prakticky vůbec nehraju, nevěnuju mu tolik času a pozornosti jako dřív, a také že mám vůči němu najednou mnohem větší očekávání, přetrvává a ještě sílí. Zatím mě v tomto ohledu dobře zastupuje manžel, Honzík si vyhraje s tatínkem a maminka mu vlastně nechybí, ale je mi jasné, že až táta zmizí do práce, bude Honzíkovi parťák na hraní chybět.

Navíc má teď Honzík období, kdy zkouší naše reakce. Většinou totiž odmlouvá, chce skoro vždy pravý opak toho, co bychom právě potřebovali, nebo mění názor po půl minutě („Chceš ještě papat nebo hotovo?“ – „Hotovo.“ – „Dobře, tak talířek už odnesu, jo?“ – „Ne! Papat!“ – Vrátím talířek před Honzíka. Nejí a hlásí „Hotovo.“ – A tak pořád dokola, třeba pětkrát během jednoho jídla.) Je pro mě těžké zůstat v klidu a být trpělivá, obzvlášť když se třeba zrovna snažím po kojení uspat Filípka a Honzík se kvůli něčemu zlobí a křičí.

Důvod druhý: Filípek

Odstavec o Filípkovi by se dal shrnout dvěma slovy – kojící maraton. To by ale vlastně nevystihovalo všechno, takže to trochu rozvedu. Kojení je jen jedna složka, zato ovšem dosti vydatná. Nebo ne?

Filípek se už v porodnici projevoval jako velmi savé a hladové miminko. Třetí den po narození dokázal vypít za jedno kojení 80 ml mlíčka, i dětské sestřičky se divily, že to je velmi slušný výkon. Měla jsem radost, že je šikovný a krásně pije. Nástup laktace nebyl naštěstí tak bouřlivý jako u Honzíka, takže jsem ani tolik netrpěla bolestivým nalitím prsou a libovala jsem si, jak nám to všechno krásně jde. Můj dojem potvrdila na první kontrole i naše paní doktorka. Filípek měl 6. den po porodu o 100 g víc, než byla jeho porodní hmotnost, a dokonce o 200 g víc než před dvěma dny při propouštění z porodnice. Byla to pro mě taková pochvala, že není a snad nebude příliš hubený (jako byl Honzík), navíc byl velmi čilý – na bříšku zvedal hlavičku a zdálo se, že si paní doktorku opravdu prohlíží. Odcházeli jsme jako pyšní rodiče.

Jenže o další týden později se ukázalo, že Filípek nepřibral prakticky nic, jen 75 g za 7 dní (kdežto předtím 200 g za 2 dny, to je hodně velký nepoměr). Paní doktorka nám doporučila zkrátit intervaly mezi kojeními na 2,5 hodiny přes den a 3,5 hodiny v noci a k tomu kontrolní vážení před a po každém kojení, abychom věděli, kolik mléka vypije za jedno kojení i za celý den. Ještě večer jel tedy manžel koupit digitální kojeneckou váhu, abychom mohli Filípka vážit. Navíc jsme s paní doktorkou řešili i Filípkovo poměrně masivní zvracení.

Jde o reflux, jev, kdy se miminkům vrací mléko z žaludku zpátky do jícnu, a proto ublinkávají. Vodorovná poloha u nás vůbec nepřipadá v úvahu, po každém kojení mám Filípka ještě půl hodiny ve zvýšené poloze v náručí a teprve pak ho můžu uložit do postýlky s polohovacím klínem, aby stále ležel s hlavičkou výše než bříško. I tak se ale na každé jeho zavrtění v noci budím a sleduju ho, jestli nezvrací i nosem a nedusí se.

A aby toho nebylo málo, od předchozího týdne se nám nepodařilo zbavit opruzenin v oblasti zadečku. Řešili jsme je několika druhy krémů, ale zatím bezvýsledně. Došlo i na krém s kortikoidy, kterému jsme se chtěli vyhnout. Teď používáme už asi čtvrtý krém, obklady z černého čaje, změnili jsme značku plínek, úplně jsem přestala používat vlhčené ubrousky a zadeček omývám jen čistou vodou. Stále se to ale nelepší. Už zvažuju i látkové plenky; zjišťuju od kamarádek, s jakými mají zkušenosti a jestli v nich jejich děti měly potíže s opruzeninami. Jaké zkušenosti máte vy? Napište mi do diskuze, jaké látkové pleny se vám osvědčily. Budu vděčná za všechny vaše postřehy.

Můj poslední týden tedy v kostce vypadal nějak takto: přebalit, nakojit, uspat v náručí, položit do postýlky, rychle něco sníst, vyčůrat, napít, pochovat, přebalit, nakojit… Sem tam se mi podařilo vložit mezi dvě kojení hodinku spánku, v noci i dvě hodiny, celkově ale spánkový deficit přetrvává nebo plíživě narůstá. Ale abych si jen nestěžovala…

Byli jsme už několikrát venku, počasí posledních dní nám přeje, a když počkáme na rozpuštění ranních a dopoledních mlh, můžeme si i na začátku listopadu dopřát procházku prosluněným lesem – jako např. v pondělí, kdy jsme venku strávili všichni společně více než dvě hodiny. A moc jsme si to užili. Těším se, že budu takhle chodit na procházky s oběma kluky každé odpoledne, nabíjí mě to energií, Filípek se krásně prospí na čerstvém vzduchu a Honzík má radost, že se může proběhnout venku.

Ještě dovětek po úterní kontrole u paní doktorky: vážit už netřeba, Filípek krásně přibral, takže si ho jen asi sem tam převážím, pokud budu mít pocit, že je mlíčka méně. Opruzeniny stále neustupují, máme další mastičku, tentokrát obsahuje i antibiotikum, tak snad už to konečně zabere. Držte nám palce!

Krásný slunný týden všem. 🙂
Jarka