Blbé je, že jsme oba nemocní. Tím pádem nechodí Honzík do školky a je s námi doma. Musím říct, že to je celkem únavné. Byl jsem zvyklý, že si můžu dopoledne bez omezení hrát se všemi hračkami, pak s mámou v klidu poobědváme a pak jdu spát – většinou do kočárku ven a jedeme pro bráchu. Jenže když je teď celý den s námi doma, nemám svoje klidná dopoledne. Musím být pořád ve střehu a krýt si záda. Honzík je všude, kam se hnu. A to se prosím pěkně už snažím před ním utíkat jako velkej, hezky po dvou. Máma z toho má fakticky radost! Vždycky se usmívá, když někam dojdu a zatleskám si. Máma samozřejmě taky tleská. Honzík mě taky povzbuzuje, většinou, ale bylo by mi příjemnější, kdyby to dělal víc z dálky. Když se nalepí až na mě, tak nemám žádný manévrovací prostor a padám na zadek. Ale nevzdávám to a poctivě trénuju. Už mi to vážně jde.
Taky jsem vylepšil lezení na stůl, na máminu otočnou židli, na gauč – ten už přeběhnu bez držení jako nic. Běhal a hopsal bych i na posteli v ložnici, ale to máma nemá ráda. Hned nás odtud vyhání, když nás tam s Honzíkem načapá. A přitom já jsem tam tak rád. Je to jako pelíšek, schovka, bunkr a trampolína dohromady. Aspoň že v noci tam můžu bez omezení. Spím teda vlastně ve svojí postýlce hned vedle mámy, ale většinu noci jsme k sobě přitulení a to mi dělá moc dobře. Kromě mámy mám na tulení ještě plyšového Pana Opičáka a plyšového psa. Jsou to moji věrní kamarádi. Před pár dny ale někam zmizeli a nemohl jsem je najít. Dokonce i všichni ostatní plyšáci byli někde pryč. Pak jsem zjistil, že se válejí na balkóně na sušáku na prádlo. Vůbec nechápu, co tam dělali, a hlavně že je tam máma pustila. Mě s bráchou tam přes zimu nepouští.
Doufám, že už brzo budeme zase moct ven. Procházky mi chybí. Zatím se tedy sám neprocházím, jen koukám z kočárku, ale i tak jsem venku moc rád. Snad už mi máma konečně pořídí moje vlastní boty, abych mohl chodit i venku. Když byl sníh, vzala nás máma oba na boby, a aby mi nemrzly nohy, nazula mi Honzíkovy loňské zimní boty, vel. 25. Já mám přitom teprve 23, takže jsem to měl jako kocour v botách a samozřejmě s nimi nešlo nic. Ono tedy já byl rád, že sedím a vezu se. Byla to fakt švanda, já seděl na bobech pro mě, Honzík byl zapřažený za mnou, a máma vepředu běhala podle toho, jak Honzík pískal (teda pokřikoval). To se běžně nestává. Škoda, že jsme to takhle stihli jenom jednou a pak už zas nebyl sníh. Ale zase to má tu výhodu, že se mi bude venku mnohem líp běhat, až mi máma koupí ty boty.
Tak zase příště!
Váš malý kocour (zatím bez bot) – Filip 🙂
Jak to vidí máma
Tak už mám kluky zase na hromadě 🙁
Nevím, jak je to možné, na podzim jsme si dali skoro dva měsíce, kdy byli neustále nachlazení, pokašlávali, teklo jim z nosu a ne a ne se z toho vyhrabat. Po návštěvě konstitučního homeopata a podání jednorázových homeopatik každému synkovi zvlášť nastalo krásné období, kdy byli kluci zdraví, čilí a v pohodě. Účinek ale asi pomalu odeznívá, protože je to zpátky! A co víc, nějaký blbý bacil se usadil i u mě v krku. Už si tam vegetí přes týden a nezdá se, že by se na tom mělo v nejbližší době něco změnit. Ještě že manžel je zdravý jako řípa a funguje jako zásobovací důstojník, hospodyně i chůva, když je potřeba. Příští týden nás čeká kontrola u paní doktorky a posilující dávka homeopatik. Pevně doufám, že to klukům zabere a tato fáze už se nevrátí.
Trávit většinu času jen mezi čtyřmi stěnami (no, dobře, stěn je více, ale pointa zůstává stejná, ať jste v garsonce nebo ve 4+1), bez možnosti úniku na čerstvý vzduch a bez obvyklého programu, je někdy vážně na palici. A nejen na tu mou. I na dětech vidím, že je to pro ně únavné, někdy otravné a hlavně už dost dlouhé. Snad se z toho tedy brzo zase vylížeme a budeme moci vyrazit ven užívat si předjaří. Teď se kocháme jen pohledem z lodžie do zahrad okolních domů, posloucháme přes okno zpěv ptáků a na mě jde vážně už těšení na jaro. Sice jsme miminkovské boby pro Filípka použili pouze jednou, takže poměr pořizovací náklady vs. čas, který nejmladší člen naší rodiny na bobech strávil, může směle konkurovat stejně dlouho trvající thajské masáži. Ale co, za tu legraci nám to stálo, a na příští zimu pošleme boby dál. Adeptů máme ve svém okolí hned několik.
Do popředí mého zájmu se teď dostávají boty. Všechny botičky po Honzíkovi mám uložené v krabicích a čekají na svou příležitost. V některém z minulých článků jsem psala, že chci, aby měli kluci všechny boty (snad s výjimkou gumovek) nové a neděděné. Za tím si stojím i nadále. Boty po Honzíkovi jsem si pro Filípka schovala čistě jako nouzovku, kdyby mu rychle vyrostla nožka a bylo třeba honem obout větší velikost ještě před objednáním a koupí nových botiček. Jinak bych ho v botách po starším bráchovi běhat nenechala. S klidným svědomím jsem tedy nechodícímu Filipovi nazula na naši jedinou letošní bobovačku zimní botky po Honzíkovi. Ukázalo se ovšem, že svůj původní záměr použít eventuálně v nouzi Honzíkovy boty, budu muset nějak přehodnotit. Docela slušně se nám totiž Filípek oproti Honzíkovi předbíhá ve velikostech. Aktuálně by mu byly dobře Honzíkovy první sandálky… Dokud venku neopouští kočárek, žádné své botky ještě nemá. Stačí několik vrstev oblečení, deka a fusak.
Jenomže teď, teď, TEĎ už jsou boty konečně na pořadu dne! Náš malý kolínkář se stává chodcem. Je úžasné pozorovat, jak každým dnem zlepšuje techniku, ubírá na nemotornosti a kecnutích na zadek, a naopak přidává stále více sebevědomých krůčků v řadě, bez přerušení, klidně za roh a s nějakou hračkou nebo ukradeným kusem nádobí v ruce. Včera tu proháněl dřevěného dráčka na tyčce, takovou tu strkací hrkající hračku, ze které každého normálního člověka musí po chvíli prostě švihnout, protože to je hrozný rachot. Ovšem pro rodiče, kteří se radují z každého pokroku svých ratolestí, je ten kravál jasným důkazem, že se dítko zdárně vyvíjí a právě překonalo další velký milník. A navíc v tom řevu, na který jsou zvyklí, ten rachot stejně tak nějak zanikne :-D.
Pro boty vyrazíme nejspíš příští týden, až budeme fit. A už nebudeme kupovat zimní, vsadíme rovnou na celoroční a budeme spoléhat na to, že se zima už nevrátí v plné síle. V případě nouze a velkých závějí sněhu nebo silných mrazů prostě Filípka venku nepustím z kočárku a bude to muset vydržet. Kvalitní dětské botičky totiž mají potenciál celkem slušně zdevastovat nejedno rodinné konto. A nám se to už letos stalo. Koupili jsme Honzíkovi v listopadu zimní botičky a on z nich v lednu těsně před nástupem toho mrazivého počasí zničehonic vyrostl. Ještě v pátek dobrý a v neděli si stěžoval, že ho tlačí palečky. Pár dní vydržel v podzimních botkách trochu jiného střihu a já honem objednávala tytéž zimní botky ve větší velikosti. Letošní zima nás tedy na Honzíkových botičkách vyšla na nějaké tři tisíce. A jako na potvoru jsem zjistila, že i moje zimní boty z předchozích sezón už mají dávno po poločasu rozpadu a pokud nechci chodit celou zimu v teniskách, budu s tím muset něco udělat. A tak se utrácelo i za mě. Martin a Filípek tudíž mají – pokud jde o zimní boty – nárok nejdříve v listopadu.
No a proč ten kocour v názvu? Našim malým lotříkům občas říkám kocourci. Hlavně Filípek je opravdu mazlivý jako koťátko. Ostříhat mu nehtíky je navíc v posledních týdnech dost náročný úkol (kde jsou ty časy, kdy klidně seděl a sledoval, jak mu stříhám nehty), jsem od něj tedy často poškrábaná, jako by měl kočičí drápky. A na letošní karnevalovou sezónu máme pro kluky připravené zcela jiné kostýmy než loni – pro Honzíka lva a pro Filípka tygra. Jsou to prostě naši divocí kocouři! Držte nám palce, ať se aspoň jednoho dětského karnevalu můžeme zúčastnit!
Mějte se pohádkově a hlavně zdravě 🙂
Jarka
