Když vás zasáhne smrt

ZDEŇČIN TĚHOTENSKÝ BLOG Milé těhulky! V minulém příspěvku jsem psala o pupečníkové krvi a děkuji všem, které jste mi napsaly svůj názor. Momentálně jsem téměř rozhodnuta, že tuto proceduru podstoupím, ale pro změnu to zase neguje můj přítel. Je to doopravdy těžký úkol, najít při každém rozporu konsensus se svým protějškem. Dítě je ale nás obou, takže nelze nebrat partnerovy připomínky v potaz. Tím se moje rozhodnutí odsouvá na dobu neurčitou, kdy se mi podaří buďto přítele přesvědčit o pozitivech odběru pupečníkové krve, nebo k dohodě nedojde a já se budu moci jen modlit, abychom kmenové buňky miminka nikdy nepotřebovali.

Můj minulý týden byl hodně smutný. Jsem milovnice zvířat a pár jich doma máme. Kočky jsme měli 3, všechny sněhobílé. Byla to máma a její dva synové. O mámu jsme přišli již předminulý rok, čekala zrovna koťata, na která jsme se moc těšili. Bohužel jsme je už nikdy neviděli. Máme podezření, že ji někdo záměrně připravil o život, protože už jsme takové výhružky z řad spoluobčanů slyšeli. Vesnice je v tomto ohledu skutečně hrozné místo.

Minulý rok k nám jeden z kocourků přišel po třech a já zjistila na rentgenu, že má zlomenou stehenní kost a v noze ještě stále vězí projektil ze vzduchovky, který kost zlomil. Co je to za člověka, který něco takového udělá? Popravdě bych těmto lidem udělala to samé. Kocoura mi „spravil“ kolega ortoped a já ho pro jistotu nechala vykastrovat, aby se držel víc u baráku. Jakožto alergici bohužel nemůžeme mít kočky doma, takže jsou čistě venkovní, ale o nic méně naši miláčkové. No, a tento rok mi tohoto chudáčka přejelo auto. Bydlíme bohužel přímo u silnice a řidiči samozřejmě nedodržují předepsanou rychlost a obtížnou zatáčkou i přes značku s přikázanou rychlostí 30 km/hod profičí často i 80km rychlostí! Ronila jsem krokodýlí slzy. Každé úmrtí svého domácího mazlíčka hodně prožívám. Vykopali jsme hrobeček a já jen čekám, co postihne našeho posledního Albíska.

Vím, že jde o zvířata a ne o lidi, ale v posledních letech mám čím dál tím větší pochybnosti o humánnosti lidí, zatímco zvířata mě nikdy nezklamala.

Každopádně jsem si tak uvědomila, jak hrozně moc se budu bát o bezpečnost svého dítěte a kolik těžkých rozhodnutí mě čeká, počínaje očkováním našeho miminka ještě v batolecím věku. Rozhodnutí mít dítě je to nejjednodušší, pak už nás čekají jen menší či větší útrapy při určování, co je pro naše dítě dobré a co ne.

Ale jednou jsme se vydali na cestu rodičovství, na miminko se moc těšíme, a tak i přes veškerá těžká rozhodnutí, která nás čekají, se vynasnažíme být co nejzodpovědnějšími milujícími rodiči.

Málo smutných a hodně pozitivních zážitků vám přeje bloggerka Zdeňka.