Tomášek na to přišelv taky. Ale už se nesnaží oči sestry násilím otvírat, zato objevil kouzlo jejich zavírání během bdění. Největší zábavou je mu teď přejít byt se zavřenýma očima. Už to umí i v běhu. Vyhýbá se nebezpečným místům. Zpomaluje před prahy. Při náhodných nárazech se řehtá, ale svůj pokus vyresetuje. Běží znova od jím vytyčeného startu. Zatím je brzy vážně na to, aby se Kačenka snažila dotahovat staršího sourozence (i když se mocně snaží mluvit), jak jsem to dělala já díky o rok starší sestře. Zatím je on fascinován kojeneckým světem – jakoby ho sám nikdy nezažil. Všechno je pro něj opět nové – dudlíky, titěrné oblečení, chrastítka, kolotoč na postýlce, malinkaté prstíčky sestry. A ona je doslova svatá – klidná, rozvážná a vděčná za kontakt, i když ten je trochu divočejší, než by se možná slušelo. Vždycky se na bratra kouzelně usmívá.
Nemyslím, že narození mladšího sourozence přineslo Tomášovi emoční potíže, jak o tom často čtu. Tom se s Kačkou rád dělí a projevuje vůči ní pozitivní emoce – rozhodně. Jediné, co jsem zatím zaznamenala, jsou skoro až boje o dudlík. Od doby, co přišla na svět malá sestra, vyžaduje i její bráška dudlíky. A často ho přistihnu s růžovým v puse. Sebevědomě si myslí, že to nepoznáme – šidítko jako šidítko. Vůbec mu nedošlo, že barva ho fakt prozradí. Vypadá to neuvěřitelně zvláštně – tak velké dítě s titěrnou růžovou ozdůbkou vprostřed obličeje.
Občas chce Tom do Kačenčiny postýlky, prozkoumá její bludičku (K. má hezčí – promítá jí do střechy šapitó nad hlavou prolínající se barevné kytičky a hraje uklidňující uspávánky – vážně vkusné skladby, T. má taky bludičku – promítá mu zase hvězdičky do jeho šapitó, ale jeho uspávací song je Mozart a v závěrečné fázi zurčící potůček), pomazlí/podrtí její panenku a jde si zase za svými hračkami. A taky ji už mazlí – jak udrží malá hlavičku, vezmu ji v podpaží jakoby do vzduchu a Tomáš ji můžeme celou obejmout a tisknout k sobě.
Snažila jsem se na internetu najít pár zkušeností maminek, které mají děti tak brzy po sobě – zjistila jsem následující. „Brzy po sobě“ na fórech znamená obvykle 20 měsíců (my máme 14 přesně). Často narazím na něco jako: Tchýně si to pochvaluje, ale já bych to nechtěla… – jinými slovy, tchýně zvládla v 80. letech skorodvojčata bez papírových plenek, dvojkočárů, bludiček, elektrických houpadel… a dneska se to zdá jako problém. A hlavně – pozitivní i negativní zkušenosti se skorodvojčaty bych vyhodnotila tak asi půl na půl. A já jako první půlka rozmetávám trochu generalizované obavy vzniklé z nenetušímčeho.
Z dětí budou pravděpodobně kamarádi – no asi jo.
Dokážou se lépe zabavit, když jsou blízko… – asi jo, trochu to jde už teď.
Tolik staršího sourozence nepálí, že se mu narodila konkurence – myslím, že to Toma vůbec nepálí. Přibližně od roku a půl budete mít klid s vymýšlením programu – uvidíme.
Pro vás jako matku budou i dva porody v tak blízké době zátěží, ale to nejhorší přijde po narození druhého dítěte – to nejhorší přišlo po narození prvního dítěte – byla jsem vyřízená bílá paní, po druhém a bezproblémovém porodu jsem růžolící, nevystresovaná a zkušená.
Budete mít velkou honičku – honičku mám, ale snad přiměřenou. Nechce se mi zhroutit se.
Pořád dokola budete přebalovat – to fakt nechápu. Přijde mi, že přebaluji vlastně stejně – obvykle naráz a šíleně jsem zrychlila. Kdyby se konal turnaj v přebalování, sebevědomě bych se přihlásila. (Když jsem byla s Kačenkou na sonu kyčlí, jedna maminka v čekárně už oblékala svoje miminko po kontrole a s jinou jsem se právě střídala v ordinaci. A hádejte, kdo šel z nás tří ven jako první? No jasně že dvě Kateřiny – nechtěla jsem vůbec závodit ani uvést spolumatky do rozpaků, ale prostě jsem už tak vytrénovaná dělat všechno rychle, abych měla uvolněné oči i ruce na Tomáše, že jsem vystřelila ven se zabaleným miminem v kočárku jak raketa.)
Jiný bude rytmus spánku – nebude – nebyl problém naladit je stejně vstávat ráno, chodit spát na poledňák i usínat večer – mám to ale kliku!
Složitý bude pohyb mimo domov – budete muset koupit… dvojkočár. Není to složité, je to těžké. Do konce rodičovské nebudu mít potřebu navštívit posilovnu.
Pleny, kosmetika nebo umělé mléko – vše dvakrát a v jeden moment – no a co? Právě to už doma máme!
Zhruba od druhého roku už po sobě děti nebudou věci moci dědit – budou mít stejnou velikost – to se mi nezdá, ale uvidíme. Kačenka bude přeci pořád moje malinkatá holčička v tričkách s bagrem.
A chybí mi bod – večerní koupání – nikde jsem nenašla popis hororu analogického tomu z naší koupelny. Každý den mezi sedmou a osmou večer je mi ouvej. A to je Honička s velkým H. Každodenní krizový bod v péči o naše malé děti mi teprve připomíná, že to není vždycky jen sranda.
Jinak je to vážně bájo a šla bych do toho znovu. Platí naše heslo Když ty, no tak já taky – a jede se vždycky dál.
-352x198.jpg)
