Když pro krásu trpí muž aneb Žena s pistolí

Před psaním dnešního článku jsem si vzpomněla na častý dotaz mého kolegy: „Co se ti to zas dneska houpe v uších?“ a na občasné údivy i mých studentů, že málem každý den dorazím do práce s jinými náušnicemi. A tak jsem si ty své spočítala – 80 párů různého zpracování, z rozmanitých materiálů, z kvalitních i pochybných kovů. Mám náušnice velmi vzácné – cenné, zlaté, stříbrné, s citovým poutem – z lásky darované, na památku (třeba ty, co jsem dostala při narození od mého dědy – první zlaté, dětské a krásné), dřevěné, korálkové, dokonce textilní, dokonce z moduritu, z drátů, nití, chirurgické oceli… prostě cokoliv v uších snesu. Dostat náušnice mi udělá vždycky obrovskou radost, jsou mým nejmilejším módním doplňkem a baví mě ta jednoduchá možnost výběru k podtržení oblečení.

Od počátku jsem považovala za naprosto samozřejmé, že je bude mít jednou i moje holčička. Krev není voda a jistě je i ona moc chce. Akorát mi to nemůže říct, když jsou jí tři měsíce. Jenže to „jednou je bude mít“ se ukázalo trochu jako oříšek. Kačenka se narodila 14. 11. a už k Ježíšku dostala od prarodičů (jak velí naše rodinná tradice) krásné zlaté miminkovské náušničky.

A tak zbývalo jí už jen obstarat dírky do uší. Rodiče pravili, že sestře propíchli ouška už v porodnici a mně při první kontrole u pediatričky. Poptávala jsem se kamarádek, kdy nechaly svým dcerám propichovat uši. Ptala jsem se naší dětské lékařky. A naneštěstí jsem prošla jedno diskusní fórum na toto téma. Všichni jsou děsně chytří a všichni mají pravdu a ti na druhé straně pólu jsou úplně mimo. To mě nebavilo, a tak jsem usoudila, že musím rozhodnout já a že je nezbytné vytěsnit informační guláš v hlavě.

Nechat propichovat ouška mojí holčičce po 6. měsíci věku nebo nedejbože v roce mi přišlo dost nešťastné, což mi potvrdila moje sestra. Neteř šla na tuto akci v roce, byla chudinka celá zalepená a stálo dost práce a nervů ohlídat ji, aby si na ouška nesahala. Měla jsem za to, že čím větší ležák miminko je, tím víc by to mohlo být v pohodě. Lékařka mi dala zapravdu a zbývalo se domluvit na vhodnosti termínu vzhledem k očkování. Po prvním očkování se uši prý lépe hojí. Tak jsem se nějak sama rozhodla, že Kačka do toho půjde v poločase mezi druhým a třetím očkováním. A rozjelo se neskutečné produkční kolečko.

Bod jedna – rozhodnutí jsme měli za sebou.

Bod dva – vyřešit, kde, kdy a jak to provést. Rozhodla jsem se pro nastřelování namísto píchání jehlou – to mi nějak intuitivně přišlo nadbytečně řeznické. Pediatrička mi dala telefonní číslo na její zdravotní sestřičku, která je t. č. na mateřské a přivydělává si střílením do ušních lalůčků. Půjčuje jí prý ordinaci, kde to dobře známe. Uf.

Bod tři – domluvit se se sestřičkou. Po tomto telefonátu jsem pochopila, že zahlcení informacemi od kamarádek, z webu, od lékařky bylo jen slabým odvarem. Paní byla po telefonu velmi sympatická a nevypovídaná, jak na mateřské někdy býváme.

„Ano ano“ kývu a jednou rukou přidržuji Toma sledujícího v okně popeláře. Zajistím ho kolenem a na jedné noze provádím toč směrem ke Kačce a dávám jí dudlíček (o dudlíčkování a chrochtání až příště) a uvědomuji si, že vlastně nevím, na co kývu. Nesoustředím se a nečekám tak dlouhý telefonát. „Ano ano, jehla byla řezničina. Ne ne, nechci čekat do půl roka, to určitě ne. Neohlídala bych dvě děti, aby nesahaly na levý i pravý ušní lalůček po dobu 6 týdnů. Ano ano, co nejdřív. Ano, kalendář mám. Poslední očkování? Další očkování? Oblíbená denní doba? Čí – Kačenky, Toma, moje, je nějaká naše? Co je vlastně nejdůležitější – aby byla před spaním, aby byla nakojená, aby se jí ještě nechtělo spát, aby Tomášek ještě neměl hlad, abych už měla nakoupeno a abych už měla uvařený oběd, abych stihla dojet domů s oběma dětmi. ABYCH. Výborně, vážně přijedete k nám?“ Jo, ordinace by malou zbytečně vystresovala, paní má nohy a auto a může prý přijet. Byla jsem tou nabídkou udivená, to jo, a udělala mi radost – odpadlo mi nakládání dětí a vybalancovávání mezi potřebami nás všech – čtvrtek v jedenáct je skvělé!

Samozřejmě jsem se v den D snažila udělat dojem uklizeným bytem, přeci jen přijde zdravotní sestra a bude maličko operovat. Jenže jakmile se dám do úklidu před Tomem, začne mi pomáhat jeho stylem – s čímkoliv vytře podlahu a místo saponátu na hadr cintá svůj čaj na Kačenčiny dupačky a jde utírat stůl. Bylo to tu tak nějak přijatelné a sestřička zvoní přesně v jedenáct. Moji část jsem zvládla – mám hotový oběd pro sebe i Toma, K. je nakojená a ještě nespí. Předávám přezůvky, ukazuji koupelnu, dávám čistý ručník a poslouchám údivná a pochvalná slova – jo, jsem dobrá, fakt dobrá. Mám dvě tak malé děti a vypadám spokojeně. Mám uklizeno. (Fakt mi to dělá dobře, každá pochvala potěší, to určitě. : -)) Tomášek už lehce znervózněl.

Sestřička se vítá s Kačenkou, mile se usmívá a vytahuje fix. „To mi musíte odsouhlasit, zda jsou dírky symetrické. Je to na celý život.“ Pečlivě vybírá místo, kde je nejméně akupunkturních bodů a já musím rozhodnout, zda nejsou nakreslené tečky křivě. Držím Kačenku za podpaží a snažím se dát svůj obličej přesně před ten její, abych viděla na obě uši. Křivé to není.

A teď přichází hlavní bod akce – sedám na gauč, svírám nohama ty Kačenčiny, jednou rukou jí držím obě ruce u těla a zbývající rukou za čelo držím pevně hlavičku. Tomášek začíná protestovat, úzkostně se rozpláče a pomalu se vrhá směrem k nám, aby sestru zachránil. Sestřička (samozřejmě ta zdravotní) honem střílí a než střelí druhou náušnici, Kačence její nervy pošlou informaci, že ji to pálí. Začne nakrabovat. Byla to naštěstí jen chvilička. Šťastná, že to máme za sebou – všichni – konejším moji holčičku, která tichoulince pláče a překvapivě brzo přestává.

Přestávám se potit. Jdu se udobřit s Tomem, ale jeho bušení do mých stehen mi dává pochopit, že to nebude jen tak. Mluvím na něj a snažím se mu všechno znovu a znovu vysvětlit. Dojde mi, že sestřička čeká na to, aby mi mohla dát instrukce, tak položím Kačenku do houpátka. Tomáš malou obejme a chrání jí před námi dvěma harpyjemi. Nesmíme se k ní přiblížit. Hladí ji na hlavičce a trpělivě jí do pusy vsouvá dudlíky. Instrukce nějak nepobírám, naštěstí jsou i na papíře, který jsem obdržela a uposlechla jsem radu: „Radši to dejte manželovi.“ Uff. Zaplatím za operaci, vyprovodím sestřičku, pěkně poděkuji a chci jít dál konejšit, ale Kačenka už spí a Tomáš ji střeží. Vyfotím její bioplast v uchu a posílám ušní MMS Lukášovi. Naše holčička je zase o něco holčičkovatější.

Nejhůř to nesl Tomáš. Nechtěl od malé odejít ani k obědu, a tak jsem mu za prožité trauma podstrojovala, vtlačila jsem do něj oběd v tureckém sedu a na parketách. Kačenku jsem přeložila do košíku, aby ho měl na dohled z postýlky a nechala je spát u sebe. Mezi příčkami v jeho postýlce směrem k ní vztahoval ručičky a nakonec usnul. A já taky. Byl to jeden z našich nejlepších poledňáků. Zaslouženě úlevný polední klid.

2x denně omývám hydratačním mýdlem Kateřince lalůčky a těším se, až za pár týdnů Lukáš sundá tu bioplastovou pecku a budou se jí v uších houpat ty její první zlaté. A jak spolu budeme nakupovat náušnice a jak vezmeme ztečí nově otevřený obchod s bižuterií nedaleko od nás, který určitě léta vydrží. A jak bude jednou určitě krásná a bude stejně šťastně jako já rozbalovat ty titěrné krabičky s darovanými náušnicemi. Jak se v nich bude ráda přehrabovat a vybírat si ty pravé pro tento den, pro tuto příležitost či přímo pro tohle rande.

Zpytuji svědomí za prožité Tomovo trauma, ale vážně jsem si myslela, že postačí odvést pozornost od střílečky hrou s policejní stanicí. Ani náhodou – jeho sestra je pro něj snad vážně tak moc důležitá. A vlastně je dobře, že se to tak stalo, byl to fajn sourozenecký vztahový audit.

Máme doma absolutní holčičku, na první pohled rozpoznatelnou i v modrém body s ufounem po bráchovi.

Pozdravuji všechny vaše propíchnuté ušní lalůčky
Kateřina