Když je porod za odměnu

KLUB TĚHULEK LINDA! Zdravím po delší pauze všechny čtenářky. Měli jsme doma totiž napilno – na svět se konečně vyklubala naše dcera Viktorka. A ten její příchod byl opravdu velkolepý. Dřív jsem na ženy, které prohlašovaly, že měly krásný porod a jak si ho užily, pohlížela dost skepticky, ale teď už také patřím mezi ně. Ale vše pěkně popořádku.

Posledních pár dní jsem si připadala, jak nervózní kočka co čeká koťata a akorát hledá krabici nebo nějaký temný tichý kout, kde by se okotila. Takové kočky bývají podrážděné, nevrlé, běhají sem a tam. Stejné to bylo i se mnou. Na nic jsem neměla náladu, všechno mě obtěžovalo a už jsem to chtěla mít za sebou. Bříško mi postupně, byť nebolestivě tuhlo čím dál tím víc a častěji, ačkoli na kontrole dva dny před porodem to zatím na nějaké rození dětí nevypadalo.

Ve středu zhruba od šesti hodin večer jsem se už “poslíčků” nějak nemohla zbavit a probíhaly i několikrát do hodiny. Šla jsem si lehnout s tím, že určitě o nic nejde, že to zaspím, no a ono do jedenácti spát prostě nešlo. A co víc, intervaly se začaly postupně zkracovat. Upřímně jsem nevěděla co si o tom mám myslet. Žádná bolest, jen prostě vetší zatuhnutí, ale když to začínalo být pomalu po deseti minutách, neváhala jsem a volala své porodní asistence. Ta po telefonu zhodnotila, že už to asi bude ono a ať se vydám pomalu do porodnice, kde se sejdeme. Nechtělo se mi věřit, že už je to tu, byla jsem přesvědčená, že jedeme zbytečně, že tohle přece nemůže být ono. No a co myslíte, bylo to ono!

V jednu ráno mě přijali, vyšetřili a už si mě tam nechali. Porodní asistentka mezitím dorazila a už se ode mě ani nehnula. Podstoupila jsem přípravu k porodu, dala si sprchu, nějaké to kroužení pánví, hopsání na míči. Kontrakce už byly pravidelné, sotva po čtyřech, pěti minutách, ale stále žádná bolest. Kuriózní bylo, že za ty tři hodiny příprav a než si mě vzali na sál, porodily další tři maminky a manžel mi říkal, že po mém příchodu se začala tvořit regulérní fronta. S většinou těch maminek jsem se tam potkala a byly většinou už úplně vyřízené. Já se skoro styděla, že mi stále nic není, i když kontrakce mám stejně často.

Poté přišel pomalu čas na přesun na sál. Porodní asistentka mi v tu chvíli nabídla epidurál. Hrdinsky jsem prohlásila, že ho na bolest opravdu nepotřebuji, nicméně byl mi doporučen i pro lepší postup miminka, který do této doby nebyl až tak ideální, jak by se dalo čekat. No řekla jsem si, že to třeba nakonec ocením a dám na radu porodní asistentky. Stejně jako u prvního porodu se paní doktorka anestezioložka trochu zapotila, protože to konkrétní místo na páteři, kam je potřeba zavést jehlu, mám údajně velmi hluboko a opět dalo dost práce epidurál zavést. Tentokrát mě alespoň netrápily extra silné a bolestivé kontrakce a dalo se to vydržet.

Konečně za mnou mohl přijít manžel. Trochu mi ho bylo líto – předchozí den byl samozřejmě v práci a dosud nespal. A zatímco mě držely těhotenské hormony, jeho se snažilo držet slabounké kafe z automatu a moc už nezabíralo. Následovaly zhruba dvě hodiny pohody. Kontrakce pomalu sílily a já si hopsala na míči, kroužila si boky, nechala se masírovat. S porodní asistentkou, která u mě byla téměř celou dobu, jsme si povídali, jak kdybychom byli někde v kavárně a ne na porodním sále. Manžel sem tam usnul mikrospánkem opřený o mou postel a byla jsem v pokušení říct mu, ať si na ní lehne, že já jí nepotřebuji.

Když už byly kontrakce poměrně silné, ještě jsem si ulevila na pár minut druhou dávkou epiduralu, a pak chvíli na monitor. To už jsem se popravdě kroutila jak žížala, že na tom monitoru moc dlouho být nechci a po zběžné kontrole mi k mému velkému překvapení bylo sděleno, že už je to tady a jde se rodit. Asistentka si postupně všechno připravila a s manželem jsme se domlouvali, jak to bude dál s jeho přítomností. Jako u prvního porodu jsem to nechávala zcela na něm a tudíž jsem věděla, že na úplný závěr asi nebude chtít být, což jsem respektovala.

Hrozně mile mě překvapil, že nakonec zůstal celou dobu u mě a měla jsem tedy koho držet za ruku. Pak už to šlo rychle. Snažila jsem se co nejvíc vnímat co mi asistentka říká a postupovat dle pokynů. Bylo i super, že mě během tlačení povzbuzovala. Také bylo fajn, že jsem ten závěr neměla slitý v jedné souvislé bolesti jako s Maxem, ale opravdu tu byly jasně vnímatelné pauzy mezi kontrakcemi, které jsem využívala k oddychu. Párkrát jsem zatlačila a malá Viktorka byla venku.

Dvě minuty před pátou ráno. Byla nádherná a byla celá naše. Dostala jsem jí tak jak byla hned na kůži k prvnímu pomazlení a v klidu se nechala dotepat pupeční šňůra, kterou jsem si sama přestřihla (manžel chtěl vidět z mých jižnějších partií co nejméně a stříhat nechtěl 🙂 ). Po očištění jsme malou nechali i prvně přisát a hned si mě pokousáním pořádně označkovala. Asistentka mi sama ošetřila to malé porodní poranění co jsem měla, nástřihu i natržení hráze jsem se vyhnula. No a po tom už to byly minuty a hodiny nefalšovaného štěstí.

Po dvou hodinách na sále a první “nemocniční” snídani jsem byla přesunuta na oddělení šestinedělí. Srandovní bylo, že jak byl na sálech celkem frmol (jen za těch šest hodin co jsem byla před a na sále, spolu se mnou porodilo osm maminek), sestra mě s tím jídlem a přesunem lehce popoháněla.

Od porodu a dalších 24 hodin jsem byla jak na kvalitních drogách. Měla jsem obrovskou radost a byla jsem hrozně vysmátá. Klidně jsem byla ochotná si ten porod dát ještě jednou a odpoledne jsem se těšila na návštěvy. Původně tedy nechtěl nikdo přijít, abych měla čas odpočívat, ale všem jsem to vymluvila, že to nepotřebuji. Nakonec jsem usnula s malou náručí až někdy o půlnoci a bylo mi úžasně.

Čtěte také:

Co tak doporučit nastávajícím maminkám? Být v předporodní péči a rodit se svým porodníkem je obrovský rozdíl. Jak jsem psala dříve, od kontrol až po porod se o mě starala jen jedna jediná osoba. U porodu nás krom anesteziologa nebo pak dětské sestry nikdo nerušil. Navíc u mé asistentky byla znát ta léta praxe. Cokoli co navrhla či doporučila se setkalo s úspěchem a všechno to do sebe krásně zapadalo, vždy přesně věděla co udělat nebo nasadit a můj porod šel jak po másle. Takže za mě pokud ještě někdy budu rodit, tak opět se svým člověkem. Je to také výborný kompromis, jak si zařídit porod v porodnici více soukromý a intimní, bez pocitu, že se u vás střídají lidé jak na běžícím páse. Všem maminkám bych přála, aby měly tak pohodový porod, jaký jsem měla napodruhé já.

Příští týden se podělím o zážitky z prvních dní s Viky doma. Mějte krásný týden, Linda.