Když je mamince špatně, dračí se ještě víc

Vyrazili jsme do zábavního parku Mirakulum. Kamarádi rozhodli, že pojedeme vlakem, ať mají děti ještě větší zážitek. Moc se mi nechtělo, ani nevím proč, protože normálně mi takové výlety nevadí.

Mirakulum je takový přírodní zábavní park. Nechci jim tady dělat nějakou reklamu, ale je pravda, že se tam vyblbnou děti i dospělí. Nikolce se tam tak líbilo, že za celý den skoro neměla čas se napít. S manželem všude vylezla a nebála se ani výšek. Se mnou zas tak odvážná nebyla a najednou jí bolely nožičky. To je klasika. Umí se perfektně obléknout, ale jak jsem poblíž, tak si neobleče ani ponožky, lehne si na zem a s ponožkou sotva na palci začne brečet, že to neumí.

No ale zpět k výletu. I když jsme měli s sebou svačinu, nějak jsme k jídlu zpatlali, co se dalo. Tedy hlavně já. Nikolka na to neměla čas. Zdrhala na atrakce a my rychle vždycky pobalili věci a letěli za ní. Moc jsme se nezastavili. Já klasicky byla bez pokrývky hlavy a společně s nezdravým jídlem a s nedostatkem pití, se mi udělalo fakt zle.

Když jsme odcházeli z parku, starší děti chtěly ještě na nedalekou pouť. Šli jsme tedy pěšky a Nikolku jsem si vzala do nosítka na záda. Když jsme došli k asi dva kilometry vzdálené pouti, už mi bylo strašně zle. Niky se najednou vzbudila, ale já jí nestihla vyvázat z nosítka. Povýšila jsem nošení na vyšší úroveň. Nečekala jsem, že budu někdy s dítětem na zádech zvracet. Ale stalo se.

Niky mě do toho hladila po vlasech a pořád se ptala, jestli už je mi dobře. Mno… tak rychle se mi bohužel neulevilo. Manžel vzal naštěstí Nikolku na pouť a já si chvíli oddechla. Pak jsem si ji hodila zase na záda a hurá na vlak. Jak se Niky prospala, tak ve vlaku řádila jak drak. Manžel si aspoň užil, co já zažívám skoro pořád. Skákala po sedačkách, házela po něm boty, chtěla bosá lítat po vlaku, pořád ječela, zpívala, ptala se: Co to je a proč…. No prostě přepla na svůj mega čertí režim. Já jsem si sedla na sedačku za ně. Usnula jsem a vzbudila mě rána do hlavy a jekot: „Mamiiii, vstáveeeeej, už je ti dobře???“ Nebylo.

Cestou od vlaku Nikolka začala brečet, že chce na jídlo do restaurace. Jak byla přeci jen unavená, tak chtěla nést a pořád dokola opakovala, že chce do restaurace. Samozřejmě byla najedená, ale kamarádi s dětma šli ještě na jídlo a ona chtěla samozřejmě taky. Jenže mě bylo zle, a navíc už bylo strašně pozdě. Takže manžel nesl svůj batoh, můj batoh, Nikolky batoh, medvěda a Nikolku. Já sotva zvládla nést sebe. Niky se po mně sápala a chtěla ke mně. Chudinka, byla unavená, ale teda já měla taky dost. Doma jsem padla do postele a ani nevím, kdy u mě přistála Niky. Spát mě sice moc nenechala, ale moje vysílení bylo obrovské. Pak druhý den všude vyprávěla, jak mamince bylo špatně. Doufám, že se to jen tak nebude opakovat, protože naše dítě mně v klidu při nemoci opravdu nenechá.

Krásný týden bez zdravotních potíží přeje

Monča a Nikolka