Když máma naletí

Nemohu si zkrátka zvyknout na to, že může nastat situace, kdy mé dítě bude zklamané. A já to nejen uvidím, nezabráním tomu, ale hlavně – že také budu příčinou. Své děti, tak jako každá normální máma na světě, miluji. Chtěla bych je uchránit přede všemi příkořími. A způsobovat jim radost. A tak je pro mne vždy těžké vidět své dítě, jak je zklamáno, když o něj nejeví starší děti zájem při hře třeba v parku nebo na hřišti…

Vidím jeho snahu se zapojit a vidím jejich ignoraci v lepším případě, nebo okatou slovní negaci ve smyslu „běž ty malé mimino pryč“. A jeho obhajobu: nejšem mimi, Adam je vejký kluk. Už je mi jasné, že tohle si musí prožít a já tomu nezabráním. Ale také mu většinou stačilo právě takové hraní /nehraní s nimi. Běhal, kam oni a když ho to přestalo bavit, našel si hru nebo se zabavil sám a jinak. A nebyl nešťastný. Jenže tentokrát to bylo jiné. Ta emoce „zklamaní“ byla tak veliká, jakou si ve svém dětství také párkrát pamatuji – zkrátka obrovská a nečekaná zrada z míst, ze kterých ji zkrátka nečekáme – od mámy.

Samozřejmě to ode mne nebylo podlé, nechtěla jsem, bylo to neúmyslné. Ale to je omluva chabá. V mých očích zejména. Měla jsem předvídat, tušit, a hlavně – PŘEMÝŠLET!!! Abyste konečně pochopili. Byla jsem manželem vyslána, abych se v rámci zařizování jiné záležitosti v obchoďáku stavila i v hlavním hypermarketu a podívala se, zda nemají na DVD Adamův oblíbený film a něco plyšového nebo jiného s touto tématikou – třeba na pyžámku nebo puzzle, která nyní u nás letí, nebo zkrátka něco jinak vhodného… Zkrátím to – neměli. Ale při několikerém procházení oddělení hraček jsem narazila na jinou oblíbenou postavičku – mašinku Tomáška. Adam ho zbožňuje. Dostal tři mašinky za vzdání se dudlíčků a od té doby jsou u nás víceméně stejně oblíbené, jako dudlíčci. Stejně tak s nimi chodí spát. Tiskne si je na hrudníček a v noci se budí, aby si je vzal opět do ruky poté, co je s manželem umístíme na pelest, pokud je naštvaní najdeme pod sebou na zádech nebo jinde.

Protože to je komerční záležitost největšího kalibru (Tomášci nejsou kompatibilní s dřevěnými stavebnicemi, kterých už máme požehnaně) a cena je tomu úměrná – tedy rozumějte více než přemrštěná, doposud jsme odolávali koupi jakékoli další věci z této kolekce. Jenže tento náš názor náš syn nesdílí. Cenám nerozumí a oblíbenost posuzuje podle jiných měřítek. Nám neznámých. A my jej milujeme, tedy se snažíme udělat mu radost. Sem tam… To, že to jsou jeho mašinky no. 1 znamená, že náš syn zná jejich jména, bere si je kamkoli jdeme, a to doposud buď v kapsičkách, nebo si je nese v ruce. A to je nepraktické. Ne všude je vhodné a účelné tahat batůžek. No a já jsem při návštěvě hypermarketu viděla v regálu kufřík z plastu ve tvaru mašinky Tomáše, která je zároveň maličkou dráhou pro tyto mašinky. Byla jsem z toho nadšená, protože to bylo o 250 Kč zlevněné a bylo tam pár mašinek, kromě Tomáška ještě několik mašinek i s vagónky.

Zavolala jsem tedy manželovi, aby mi nákup schválil a shodli jsme se, že to je bezva, navíc jak je to přenosné, naše hodné dítko, co si v restauracích při obědě zatím většinou maluje nebo hraje s mašinkami jen tak, bude mít lepší zábavu, když si bude moci jezdit na dráze… dodal ale, ať už dělám, že se děti vzbudily a dělají v autě vyrvál. Rychle jsem vzala ostatní potřebné věci ze seznamu na nákup a běžela k pokladně. Vše zaplatila, v autě předala nový kufřík Adámkovi a manželovi to ukázala jen tak zběžně při jízdě autem domů. Adam po celou cestu domů ani nepípl, stále si to prohlížel, byl zkrátka opravdu nadšený. Sám snoval plán toho, jak nového Tomáška, který tam je na obrázku, protože on už ho má, dá Zorince, své sestřičce, aby měla také nějakou mašinku svojí. Takové rozdělení nás s manželem dojalo.

Po návratu domů jsme tedy hned běželi spolu do obýváku, oba nadšení, jak si hned budeme hrát. Nevěnovali jsme pozornost ani nákupu, ani Zorce, kterou si vzala do ruky babička. Nemohli jsme se dočkat – ani on, ani já. Otevřeli jsme bez dechu kufřík… (ještě jsem si říkala, že je zvláštní, že k tomu nepotřebujeme ani nůžky, že to není ani přelepené…) a tam nic. Ale úplné a naprosté NIC!!! V první chvíli mě napadlo, že to někdo vykradl, jako to v obchodech občas bývá, než mi po další sekundě došlo, že přelepené to ani být nemuselo, protože z toho nebylo CO VZÍT! Prostě komerční tah. Prázdný kus plastu na mašinky za spoustu peněz, nepromyšleně udělaný (mašinky nemají ani žádnou zábranu proti vypadnutí – prostě holá jednoduchost, bez nápadu). Teprve poté jsem si podrobně přečetla a našla na papírovém přebalu úplně maličkatým písmem uvedené, že vyobrazené mašinky nejsou součástí balení – ale to vše vedle kupy jiných informací a vyobrazení mašinek, které si do kolekce můžete koupit – (uvedeno slovy „také v prodeji“). Jako jasné… naletěla jsem jako nejblbější husa na světě. Asi mi mléko tryská proudem do mozkových závitů a nemůžu to svádět ani na to, že jsem byla v časové tísni. Ta cena mě měla zarazit. Když jedna mašinka stojí obvykle od 150 Kč výše, těžko by bylo v takovém kufříku několik mašinek dohromady za takovou cenu. Jsem blbá a naivní dohromady. Jenže to všechno nebylo nic proti Adámkově reakci.

Adam od kufříku bezmála uskočil leknutím a zklamáním. Kufřík odstrčil daleko od sebe. Nevím, jestli víc tím, že jeho plány dát Zorce mašinku a mít další (kásnou čenenou i s chachonkem /rozuměj červenou s vagonkem) nebudou naplněny, nebo jestli měl jako já první dojem strach, že mu je někdo vzal, ještě před tím, než se s nimi mohl potěšit on. Pochopila jsem, že stejně jako pro mě, pro něj možnost vlastnit další mašinky byla touhou daleko větší, než s nimi mít po čem jezdit a v čem je nosit. A nenaplnění tohoto přání bylo obrovským rozčarováním. Takovou bolest jsem u něj ještě nikdy neviděla. Bylo to tak hmatatelné, že jsem málem nepolkla sama ten svůj obrovský knedlík v krku. Ty slzy, co mi do krku tekly, byly opravdové. Jen nesměly ven, protože by prohloubili jeho trápení. Ale hanbou jsem se propadala.

Těžko jsem ze sebe vykoktala, že mě mrzí, že tam žádná mašinka není. Cítila jsem povinnost se mu omluvit a přiznat vlastní omyl. Nepřipadalo mi správné zamlžovat a zamlčovat emoce. Navíc proto, že jsme je měli stejné. Pak po krátkém vzpamatování (vše to trvalo sotva pár vteřin) jsem přitáhla hračku zpátky. Řekla, že to je kufřík na nošení mašinek, co už má. Snažila jsem se o pozitivitu, že mu nebudou padat z rukou nebo kapsiček, jak to bude bezva… ale bála jsem se, že nejsem díky svým pocitům přesvědčivá. Ale povedlo se. Naše pozitivní dítě to vzalo. Už nadšeně běželo do horního patra do pokoje pro své tři mašinky, aby to hned vyzkoušelo. Od té doby nepustil kufřík z ruky, zejména, když pochopil využití dráhy na dně. Když šel spát, musel kufřík parkovat vedle postele (mašinky si tiskl k tělíčku, tady se nic nezměnilo). Zatímco on si spokojeně hrál, já stále opařená nepříjemným zážitkem pochopila jedno. Pro děti je den dlouhý. Některá příkoří zapomenuta a přepsána krásným zážitkem… ale ve mně to zůstalo. Pocit, kdy jsem chtěla jet ihned zpět do obchodu a koupit všechny mašinky světa za jakékoli peníze, jsem sice potlačila, ale pachuť z pocitu, že mě někdo podvedl a využil, ta zůstala.

Nesnáším teď mašinku Tomáška ještě více než dřív. Za to, jak nedělají své výrobky primárně pro děti, ale zcela bezostyšně na výdělek (spojky ani spoustu jiných komponentů neprodávají samostatně). A říkám si, že za blbost se platí. Koupila jsem totiž mašinky (hlavně) a pár dalších věcí (malou skládací dráhu) za nehorázné peníze. Moc na výběr ale není. Ani tím jsem ale nesmazala vlastní pocit neschopnosti a smutku z toho, jaký obraz dětské emoce jsem si nechtěně vryla do paměti. Ještě teď, při té vzpomínce, se mi srdce svírá nad tím, že to určitě nebylo naposledy, přestože se budu všemožně vždycky snažit. A neuklidňuje mě ani fakt, že jsem chtěla naopak způsobit obrovskou radost. Ne vždycky se zkrátka dobré úmysly povedou. Jen kdyby na tom alespoň někdo nerejžoval…

Ať je na světě méně zklamání v očích, a srdcích dětí.

Zuzana