Minule jsem popisovala, jak jsem Filípkovi ulevovala od horečky ochlazováním na mém těle, a měla jsem radost, že to zabralo. Nepochlubila jsem se ovšem tím, že jak tak na mně vyčerpaně ležel a snažil se spát, šeptala jsem mu do ouška, ať mi tu nemoc klidně dá, že může. Že mu chci pomoct. Asi mě poslechl, protože po další noci jsem se probudila s horečkou přes 38° C já. S horečkou, motáním hlavy, tlakem v očích a neschopná vstát z postele. Horko těžko jsem ráno dětem udělala snídani, nechala je takříkajíc jejich osudu a zalezla zpátky do postele.
Kluci se zabavili s vláčky a pohádkami na tabletu, občas s něčím přišli do ložnice – vysmrkat, mami jdu kakat a potřebuju utřít prdelku, mami, on mi sebral ten vlak, já mám hlad, dáš nám svačinku? – a tak podobně. Obstarala jsem to nejnutnější, ale vždy jsem se dovlekla zase zpátky do postele a v těch pauzách mezi jednotlivými požadavky upadala do mrákotných mikrospánků. Martin převzal péči o domácnost v rozsahu, který je pracovně vytížený muž schopen pokrýt. Vařil, vyměňoval nádobí v myčce, večer myl a uspával kluky. Úklid a praní byly odsunuty do pozadí, to počká.
Honzík se tak trochu stal rukojmím mé nemoci, protože ač sám byl už fit a mohl by do školky, nešlo vždycky zajistit, aby ho tam Martin ráno dovezl a odpoledne zase včas vyzvedl. Ohlídali jsme si tedy jenom dny, kdy měli se školkou karneval nebo kroužek angličtiny, aby Honzík o tyto zážitky nepřišel. V ostatní dny zůstal se mnou a s Filípkem doma.
Horečka se mě držela 8 dní! Kromě malátnosti, únavy a točení hlavy se postupně přidala taky rýma a kašel. Pořád jsem ale byla přesvědčená, že to musím prostě vyležet a dát tomu čas. První čtyři dny (z toho dva připadly na víkend, takže tatínek byl s námi doma a kompletně se o vše postaral) jsem v podstatě prospala. Pak už mi bylo trochu lépe, ale stále jsem se snažila hlavně ležet a odpočívat. Klukům už to ale bylo dlouhé, nechtěli být zavření doma, a jejich konflikty se stupňovaly.
Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř
Po týdnu nemoci to vygradovalo tak, že Filip chodil víc trucovat za mnou do ložnice, kde na něj Honzík nemohl, než aby si s ním nebo sám hrál v pokojíčku nebo obýváku. Při jedné z mnoha hádek o hračky Honzíkovi ruply nervy a praštil Filipa vší silou zobcovou flétnou (tou, co si sám koupil těsně před Štědrým dnem) do hlavy. Do ložnice jsem slyšela Filípkův neutichající pláč, ale neměla jsem sílu vylézt a jít zkoumat, co se děje. Za drahnou chvíli Filípek přišel, se slzami v očích si vlezl ke mně na postel a já ho začala utěšovat. Hladila jsem ho po hlavičce a bylo mi divné, že je tak zpocený, až mám mokrou ruku.
Asi už tušíte, že šlo o krev. Udělalo se mi trochu mdlo, ne že bych byla taková cíťa pokud jde o krev, spíš z toho, do jaké krajnosti vzájemná nevraživost mezi mými syny dospěla. Najednou jsem měla dost síly na to vstát, vzít Filípka do koupelny, abych mu hlavu omyla a zjistila rozsah rány. Bylo to tak padesát na padesát. Jet na pohotovost a nechat to jedním či dvěma stehy sešít, nebo jen vyčistit a nechat zahojit samo? Martinovi jsem poslala fotku rány a zavolala, abychom se spolu domluvili, co tedy dělat. Po poradě s kamarádkami z naší FB skupiny jsem dospěla k přesvědčení, že rána se zhojí sama, možná pomaleji, ale že není nutné trápit Filipa návštěvou chirurgie a šitím bez anestezie – to by pro něj byl zřejmě horší zážitek než ten vlastní úraz.
Martin tedy nasedl do auta, v lékárně koupil dezinfekční prostředek se stříbrem, a přijel domů. Společně jsme Filipovi ránu na hlavě ošetřili (naštěstí je ve vlasech, takže případná jizva asi ani nebude vidět), domluvili se ohledně večerního nákupu a Martin se vrátil do práce. Filip byl prakticky za pár minut po incidentu v klidu, už neplakal, na nic si nestěžoval, a po ošetření dezinfekcí dokonce vypadal, že se cítí důležitě, protože má zranění. Něco jako když se muži pyšnili svými jizvami utrženými v boji. 😀
Nejsem ale vůbec pyšná na svou prvotní reakci směrem k Honzíkovi. Ten zpočátku popíral, že Filipovi teče krev, přestože se na nás díval, jak mu ránu omývám vodou. To mě v danou chvíli hrozně rozčílilo, křičela jsem na něj a vyhnala ho do pokoje, ať mi nechodí na oči. Až později mi došlo, že byl sám zřejmě taky v šoku z toho, co se stalo, a že bráchovi teče krev. Do mé reakce se určitě promítly pocity selhání – jako matka jsem to nezvládla, protože jsem dopustila, aby k tomu vůbec došlo, a taky strach. Co z nich vyroste, když už teď se takhle rubou? Jak je možné, že je v nich tolik agrese?
Já jsem jako malá taky někdy bojovala se svou sestrou, určitě i my jsme se hádaly a praly častěji, než bylo našim rodičům milé, ale moc dobře vím, že jsem vždycky v sobě měla nějakou brzdu. Nesmím své malé sestřičce doopravdy ublížit, musím na ni přece dávat pozor. Velmi záhy měla tak Jana při našich rvačkách navrch, já do ní nikdy nešla na 100%. A teď jsem byla v šoku z toho, že Honzík v afektu vůbec nepřemýšlí nad tím, co dělá. Kdyby měl v ruce třeba Filipův plechový autobus nebo nějaký jiný těžký předmět, mohlo to dopadnout mnohem hůř.
Tohle všechno jsem na zkoprnělého Honzíka vychrlila snad na jeden nádech, v té prvotní impulzivní reakci pro mě byl on agresor a Filip jednoznačná oběť. Vůbec jsem nezjišťovala, co tomu úderu flétnou předcházelo a jestli se to Honzík snažil řešit nějakou smírčí cestou. Prostě tma před očima. Afekt. Aha! Vlastně jsem reagovala podobně jako on.
Když už bylo jasné, že Filip je v pohodě, nic mu neschází, dál si vesele hraje, a já jsem se trochu uklidnila, mluvila jsem s Honzíkem o tom všem už klidněji. Chápala jsem i jeho, brácha mu zasahoval do jeho hry a na upozornění, že to nemá dělat, nereagoval. Honzík se naštval a neudržel se. Máme spolu do budoucna na čem pracovat. Jednat ve vypjatých chvílích s rozvahou a bez zbytečných emocí totiž nejde ani jemu, ani mně.
Čtěte také:
- Sourozenci v jednom pokoji? Za určitých podmínek ano
- Žárlivost mezi sourozenci
- Počítat do tří – klíč pro rodinnou pohodu?
Konec dobrý, všechno dobré
Teď už je vše zase ve starých kolejích. Ze mě je opět fungující máma na plný úvazek, Honzík chodí do školky, a tak mají oba kluci možnost si od sebe trochu odpočinout. Odpoledne se na sebe těší, jejich hry jsou sice stále někdy dost divoké a velmi často dost hlučné, ale i na Honzíkovi vidím snahu se s bráchou domlouvat a neřešit hned všechno silou a z pozice moci staršího bratra nad mladším. Jen ten tón… ten mi někdy rve uši.
Moje nejhorší nemoc za posledních dvacet let (fakt nekecám!) přece jen přinesla jedno pozitivum. Konečně jsem se, po téměř 17 letech v Praze, přeregistrovala k lékaři tady. Dosud jsem zůstávala u stejné paní doktorky, ke které chodí i moji rodiče, a která mě za celé ty roky viděla možná dvakrát. Dokud doktora nepotřebujete, je celkem jedno, že ho máte skoro 100 km daleko. Registrace k novému lékaři byla v plánu už dlouho, jen jsem se k ní pořád nemohla dostat. Tak teď byla alespoň příležitost, konečně k panu doktorovi zajít. Z vleklého nachlazení se vyklubala jen obyčejná chřipka, bez přidružených dalších infekcí a nutnosti ATB. Doufám, že mám zas na dvacet let vybráno!
Krásné předjaří a buďte zdraví!
Jarka
