Oba naše malé velmi zajímalo letiště a už jen Adámkovo těšení na letadlo a letiště bylo až dojemné. I to bylo důvodem, proč jsme se rozhodli jet na Vánoce do Brazílie. Nemusím vám matkám snad ani vysvětlovat (zejména těm v současné době těhotným), že kdybych se měla rozhodovat pod tíhou dnešních informací, nepojedeme nikam, i kdybychom se těšili jakkoli velmi. Stále totiž u nás není ani na Bulovce možnost otestovat krev a manžel jako dárce je půl roku odběru neschopen, stejně tak je to s kostní dření, tedy vlastně nevíme, zda to neprodělal. (Během dovolené mu jednou úplně dobře nebylo a komáři hryzali neskutečně – naštěstí téměř výjimečně jen jeho – Adam měl jen pár kousanců za celý pobyt a Zorka snad jen jeden. Já také jen sporadicky). Moskytiéry se tam nenosí a totéž sítě v oknech. Když jsme tam byli, nikdo to prostě neřešil. A tak jsme rádi, že už jsme dávno zpět a máme to za sebou. A vypadá to, že zdraví. Proč to řeším?
Protože jsme teď tři týdny byli nemocní. Začala to Zorka. Začala vysokými teplotami a potom se přidal kašel. Potom jsem se špatně cítila já a nakonec to napadlo i Adámka. Opět kašel a postupně i vysoké teploty. Bylo mu tak, jak mu doposud ještě nebylo. Na antibiotika to naštěstí nebylo ani u jednoho zpočátku, ale Adam s nimi nakonec skončil, protože ani třetí týden mu nebylo lépe. Stále byl na lécích proti bolesti („maminko, boooolí mě žuby, pomoc“) a nic nezabíralo. Když uběhlo pár hodin od podání léku, jakoby „chcípnul“. Začal pospávat a oči se mu zúžili do úplných štěrbinek… no bylo mi z toho smutno.
Ale po nasazení antibiotik, která se tedy ukázala nakonec nezbytná, se to po dvou dnech zlepšilo a i plíce se zase roztáhly. Už je na tom mnohem lépe. Nicméně to vše nás vedlo nutně k zamyšlení a hledání a pídění se, jakou inkubační dobu má virus zika, jak se projevuje, co vše opravdu může způsobit a komu.
Stejně tak přemýšlela i naše Mudra a tak jsme si svorně zanadávaly, jak bychom se dnes spolu dohodly úplně na jiné variantě pro a proti odjezdu na dovolenou do této země, ale přesto obě se stejným závěrem – totiž, že tahle naše viróza s tou brazilskou nijak nesouvisí.
A tak se poklidně vrátím k letadlům. Naše lety, byly pokaždé (při návratu i odletu) celkem tři, byli celkově vzato v pohodě. Jen jeden při cestě tam – ten nejdelší a přes noc, byl horší. To, když se Adam v noci vzbudil na obsazené dvojsedačce se zvednutou opěrkou na ruku, aby měl komfortní lůžko na spaní, a plakal pak a nechtěl znovu usnout, protože se bál, že spadne na zem. Nepomáhalo nic. Tři hodiny lezl doslova po manželovi (já hlídala Zorku, tak jsem nemohla vypomoci) a snažil se různě na něm, v sedě, usnout, což bylo nakonec pro oba nemožné. Ale napadla mě spásná myšlenka a v jedné chvíli jsem mu strčila do pusinky Zorčin náhradní dudlík. Protože dudlíku se Adam zbavil celkem nedávno – asi v listopadu myslím, začal dudat a okamžitě se uklidnil. Zbytek letu už probíhal v pohodě.
Stejně tak ostatních pět. Adam měl své vlastní sedadlo, protože mu bylo víc než dva a tak měl na dlouhých letech i svou vlastní obrazovku. Interaktivní. Nosem přepínal těla zvířátek v jedné z her, a když ho nudilo chodit po letadle v uličce a povídat si s lidmi (letadlo plné nečechů je letadlo velmi vstřícné k dětem), poprosil o puštění nového dílu Mickeyho klubíku. Prostě pohoda. Jídlo mu chutnalo, letadlo se mu líbilo víc než auto, kde musí sedět úplně přikurtovaný skoro bez možnosti pohybu… Byl spokojený. A dával to najevo i milému personálu. A ti mu to samozřejmě opláceli.
Stejně tak Zorka byla spokojené miminko, které ani doma příliš nepláče, navíc u maminky nebo tatínka v náručí nepláče téměř nikdy, tedy v letadle to také nebyla výjimka.
Vyjížděli jsme s malou rýmičkou u obou, ale jak přistávání, tak vzlet byl dobrý. Zorku jsem načasovala k prsu a nebyl nejmenší problém, přesto jsem měla pro všechny případy i vodu v lahvičce, kdyby mlíčko došlo. Adam nepotřeboval ani bonbony nebo lízátko, ale občas nějaké vyprosil. Cestou zpět dokonce některá přistání oba prospali.
Co jsou ale mé poznatky z cest – nečekejte úlevy pro děti od Američanů. Téměř všude, když si vás všimnou, vás jak na letišti ve frontách, tak při nastupování do letadla pustí přednostně. Ne tak oni. Sebevětší frontu Vás nechají vystát, přestože děti řvou a vy můžete mít zavazadel plně ruce. Ještě vám ani kočárek nevrátí při opuštění letadla, přestože jej až tam odevzdáváte. Vrátí jej na pás spolu s ostatními zavazadly. Takže třeba i dvouhodinovou frontu pro neresidenty prostojíte bez kočárku, se dvěma dětmi, dvěma příručními kufry (kvůli jednodennímu přestupu v Římě, a dvěma přebalovacími taškami pro dvě děti – to kdybychom neseděli vedle sebe), s dětmi v náručí. Zkrátka nepěstují nejen negativní diskriminaci, ale ani tu pozitivní… A stejně tak nečekejte pásy na miminko, jestliže jej musíte mít na klíně. Tedy – já měla největší strach, že budou-li větší turbulence, upustím ji. Jsem totiž menší a nohy rozhodně ze sedačky nesvírají ani pravý úhel, tedy mi dítě z náručí klouzalo. Pokud nebylo volno u míst, kam si můžete půjčit závěsnou postýlku, nevyspala jsem se, protože jsem se bála, že mi Zorka z náručí sklouzne, protože se mi k zemi postupně vahou posouvala. Doporučuji zásobit se vlastním pásem, byť třeba jen umělohmotnou sponou jako na batohu, kterým si jej připnete, nebo dekami, kterými si dítě podložíte, aby neklouzalo.
A pro staršího pak už stačil jen batůžek hraček, ale ty zaručeně s dvouleťáčkem budete tahat vždycky, ať pojedete kamkoli.
Za nás tedy platí, že let jednoznačně lepší, než jakýkoli jiný způsob cestování. Adam se vozil na kufru, Zorce se líbila světýlka… ani podávání jídla a světlo je nerozhodilo, když potřebovali spát.
Jako matka si to létání už neužívám tolik. Pořád jsem spíš manažer logistiky, než dovolenkový turista. Přesto říkám: kéž by se dalo letadlem běžně cestovat všude!
Třeba jednou bude… Vivat létání!!!
Zuzana
