Když láska přesáhne člověka

Samozřejmě to platí i o starostech. Na to, že jsem šestinedělka teprve 2 týdny, jsem nezažila žádné velké hormonální výkyvy a myslím, že pohyb okolo dvou dětí a domácnosti zvládám lépe, než když jsem se měla starat pouze o jedno. Nechci nic zakřiknout! „Jak to zvládáš se dvěma?“ „No, zatím to jde, díky za optání.“ Prostě všechno tak nějak samo plyne. Jeden se vzbudí, pomazlíme se, druhý se vzbudí, pomazlíme se, dopoledne, pokud vařím, tak řešíme pořád jídlo, přebalování, převlékání a hračky. Pokud nevařím, tak jdeme na procházku nebo na nákup.

Mikuláš je to nejhodnější miminko na světě. Krásně spinká, spokojeně pije mlíko, usnout umí sám bez prsu, krásně si odříhne, neměl žloutenku, nezlobí ho bříško, líbí se mu koupání a nevzbudí ho ani bráchovo pištění a ječení. Prostě má svoji pohodu. Taky když přijde večer a uložíme Martínka, tak nastává bitka o Mikiho, pokud je vzhůru, manžel i já si ho chceme pěstovat a mazlit, protože je prostě tak sladký, krásný a hodný. Někdy si říkám, že je opravdu dar z nebes za všechny strasti, které mě na cestě těhotenstvím potkaly.

Ale proč se mě nikdo nezeptal, jaké to bylo naposledy držet Martínka v náručí před odjezdem do porodnice? Jaké bylo to polední ON a JÁ?! Týdny před porodem jsem si čím dál tím víc uvědomovala, že každý den zažívám nějaké „naposledy“ a mám pocit, že čím blíž jsem byla porodu, tím silnější pouto bylo mezi mnou a Martínkem, a tím hlubší a intenzivnější vztah jsme prožívali.

Poslední noční vstávání jen k němu, poslední společný výlet, poslední společná návštěva bazénu, poslední usínání, poslední probouzení, poslední objetí, poslední úsměv, pár slov… pak už jenom slzy. Klapka. Střih. A všechno je jinak.

Jiná slova, jiný úsměv, jiné objetí, jiné probouzení, jiné usínání… „Maminka páče.“ „Ano, Martínku, maminka sem tam pláče, protože je moc ráda, že tebe a Mikiho má a že jsme všichni spolu.“ A vidím ten jeho zmatený a zkoumavý výraz ve tváři, jako by něco špatného provedl, tak ho objímám, tisknu ho k sobě, abych ho ujistila, že neudělal nic špatného. „Mám tě moc ráda, víš to?“ „Jo.“

Rok a osm měsíců budujete s někým vztah a vám se ten vztah i člověk zdají být dokonalí. Pak přijde změna. Vedle vás spokojeně oddychuje další dokonalost, vztah se sice počítá na hodiny, ale přesto máte pocit, že se znáte odjakživa. Pohledy do očí, čtení myšlenek, není třeba slov. Spokojenost. Laskavost. Mírumilovnost. Chcete se rozpůlit. Chcete znovu vidět ten pohled prvorozeného s výhradním postavením ve vztahu mezi vámi. Nejde to. Druhorozený je vepsán navždy ve vašem srdci. Dáváte mu prostor, abyste mohli vytvářet stejně plnohodnotný vztah jako s prvorozeným. Nechcete ublížit. Milujete oba, každého jinak, ale oba. A tak to bolí. Bolí! B.O.L.Í. to matku i dítě. Jen Mikuláš trpělivě čeká, až to všechno přejde…