Když dojde na ústupky…

 Foto z ateliéru Fotopromě.cz

 Chtěli bychom raději blížence než býka… ale je to na holčičce. Adámek si taky vybral, že chce být raději panna nežli lev a dával tomu patřičně na čas. Podle kontroly to na porod zatím nevypadalo. Zato já si tedy včera večer rozhodně myslela, že vypadá, ale nakonec to asi bylo všechno jen z přetažení a nervů, které tedy včera byly docela významné.

Protože tentokrát měla čas Adámkova teta, tedy moje sestra a přijela hlídat k nám, mohla jsem vyrazit ráno brzy a ještě jet po poradně z Kladna do Prahy a oběhnout, co jsem potřebovala vyřídit. Domů jsem se tak vracela až zase s Jiřím.

Ale byla jsem nadšená. Podívala jsem se do práce, pozdravila a potlachala krátce s kolegy, dostala přáníčko a květinu k narozeninám a běžela jsem na oběd s mým bývalým nadřízeným a vyslechla si novinky z jeho života a práce, ještě se k nám na závěr přidala kamarádka a den uběhl jako voda.

Ještě jsem měla čas se zastavit v Ikee, abych vybrala dárkový poukaz a za něj nočníček pro Adámka, když starý mu praskl (aby se konečně naučil dělat e-e jako táta a nosit trenýrky) a závěsy, aby v ložnici byla více tma a Adámek přes den lépe spinkal.

Také jsem měla více času ponořit se do nějakých časopisů, abych věděla, co by bylo vhodné Adámkovi zařadit do jídelníčku na snídani. Nechce totiž snídat. Strašně špatně do něj dostávám nějaké jídlo. Vůbec se mi nelíbí, jak se upravily jeho snídaně a rozhodla jsem se s tím něco dělat. Vím, že by mě více cereálních kaší. Obsahují, co je pro něho třeba a nemají tolik soli ani jiných nežádoucích látek.

Doposud jsem je jedla já, protože on je odmítal a místo nich si vyprosil sušenku, cereální chlebík nebo obyčejné pečivo. A to nejde. Už toho mám dost. Chápu, že mu chlebík s máslem chutná, jsem ráda, že pokud může, vybere si ale raději rajčátko nebo jinou zeleninu, šunku a uzeniny nejí téměř nikdy (velmi výjimečně je sní, u nás se příliš nenosí). Ale to pro něho tak vhodné není. A my snídáme ovesné vločky a jogurt, tak proč by měl jíst tolik pečiva?

A tak jsem nasadila kaši. Udělala jsem mu jen jednu lahvičku mléka (jak jsem psala už dříve, Adam odmítal sunar a další jiné suchá mléka a po kojení přešel rovnou na kravské a kozí mléko), a když prosil o ještě další rundu, dostal teplou kaši – do své misky a lžičku. A měl papat sám. Myslela jsem si, že většina skončí na stole a jíst se nebude, ale byla jsem příjemně překvapená. Určitě třetina jí nakonec došla až do Adámkova žaludku. Doufám, že to neznamená zase jen první vlaštovku, stejně jako u spaní v jeho postýlce vedle táty. Kašička Sunarka do mlíčka je výborná, sama jsem ji snědla jedno balení poté, co jsme ji dostali od Babywebu na vyzkoušení, a jsem přesvědčená, že Adámkovi zachutnají. Minulý týden jsem jednu vanilkovou vzala Adámkovo kamarádovi, přišlo mi to lepší než nosit nějaké sladkosti nebo hračky, kterých mají kluci dost, a jeho maminka byla moc ráda, že tyto má nejraději. Když on taky, proč by je neměl jíst i Adam. Uvidíme zítra, zkusím opět kakaovou, jako dnes a snad se nám podaří změnit špatné návyky.

Ono ostatně i my bychom měli přestat být líní a zase se vrátit ke svému způsobu života a víc se omezovat v pečivu. Pak se nemůžeme divit, že pomalu tloustneme. Ono plácnout něco na chleba je strašně pohodlné a časově nenáročné, ale projeví se to velmi brzy na šatníku.

Jak já toužím po vlastní kuchyni… ale ještě se to ani neblíží. Stále nemáme stavební povolení, ani bourat jsme ještě nezačali. Naopak se některé věci komplikují a je třeba hledat stále nové kompromisy. A z toho jsem právě večer byla tak nesvá, až jsem možná ze stresu měla poslíčky.

Došlo totiž ohledně domu na nejhorší rozhodování – praktičtější a krásnější varianta umístění schodiště musí ustoupit ošklivější a méně praktické z hlediska uživatelského komfortu. Důvodem je nebezpečnost pro nás, co po schodech budeme chodit. Možná se teď ptáte, jak něco praktičtějšího ale nebezpečnějšího může být zároveň – no a ono může. Praktičtější je totiž výraz, který vystihuje v našem případě umístění schodiště vzhledem k uspořádání domu ve sklepě a přízemí – do sklepa pro zásoby při vaření budu nově chodit přes celé patro a celý sklep, což mi přijde tedy hodně špatné. Bohužel ale tam, kde bylo původně, udělat nelze. Chceme totiž dům pasivní, který potřebuje jinou izolaci, než dům obyčejný. A problém je na světě. Do místa, kam mělo být schodiště v krásné a pro chození z kuchyně do sklepa pro zásoby praktičtější variantě umístěno, se nevlezou schody jiné než příkré a se stupni velmi nebezpečně vysokými.

A tak se přiznám, že v rozpoložení, ve kterém se nyní nacházím, jsem to obrečela. Už několikrát jsme se rozhodovali, zda je to ještě únosné a zda chceme líbivost upřednostnit před bezpečností a bylo to na hraně. Ale teď už se stupně schodů zvedly natolik, že to akceptoval nelze a není zbytí.

A tak přichází fáze smiřování. Snažím se to brát tak, jakoby šlo o rekonstrukci starého domu, kde si nelze diktovat jako v novostavbě. Snad bude postačovat bydlení ve vlastním a celá rodinka v pohodě a o samotě, se zahradou nežli v bytě, a ostatní řešit v rámci možností – a nemožností.

Sice jsem si včera uvědomila, jak můj mozek tuhle věc zařadil do oddělení jiných dalších věcí, které ve svém životě zkrátka asi mít nebudu, a nesplní se (kam počítám zejména získat své vysněné zaměstnání), ale na druhou stranu – situace tady v domě se tolik vyhrocuje, že bych asi raději bydlela v čemkoli – i v maringotce – než dále tady…

A tak jakmile to mozek zařadil do ústupků, bylo hned lépe a čert vem originálně řešený interiér domu… Nebude, a co?! Hlavně, abychom byli jinak šťastní a zdraví… viď efičko?

Zuzana

Zuzana právě prožila 39. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?