Kdo si hraje, nezlobí…

Tedy, abychom nezdržovali pana stavitele a do zimy ještě něco stihli postavit, musíme to vyklidit asap. No potěš koště!!! Takové rychlé události, co naberou šílený spád, ač to jen pár dnů předtím vypadá na téměř prohranou bitvu, mám vlastně docela ráda. Jen je to jako na houpačce i v oblasti emocí…

Tedy jsme prosili všechny možné, aby nám pohlídali větší dítko, abychom my za ten víkend opravdu něco stihli. S ním by totiž balení vypadalo asi tak, že my něco zabalíme – on vybalí a zabalí něco jiného. O to jaksi není třeba stát, že?

Naštěstí, přestože to vypadalo na neúspěch v tomto poli, se to nakonec vyřešilo a babičky snad zafungují. Slááááva!!! Abychom načerpali sil, odpočinuli jsme si ve vypůjčené chatičce pár dnů, než jsme se vydali na výlet do Šumperka, kde jsme měli strávit víkend s kamarády – a o síly zase přišli. Povedlo se.

Děti, hlavně to větší, tedy Adámek, byly spokojené, že jsme všichni pohromadě, stále spolu a užíváme legrace. Vlastně těch pár dnů proběhlo ve znamení válení se, pozdního vstávání a chození spát všichni pospolu (protože jsme spali v jediné místnosti), objíždění dalších pěti z mnoha malých soukromých pivovarů a jiného výletování. Máme rozhodně na co vzpomínat.

Nejvíc budu asi vzpomínat na to, že v nejvíc nevhodném okamžiku se Adamovi povedlo šlápnout do vajíčka, které bylo asi vyhozeno z nějakého hnízdečka. Nejspíš tam leželo už pěkně dlouhou dobu. To soudím podle toho puchu, který se linul z jeho botičky a nohavice u kalhot, kterou si tou botičkou ošmrdlal, jak běžel. Věřte mi, že kdo nezažil puch z pukavce, neuvěří. Je to nevýslovný smrad!!!

Museli jsme s Jiřím hrát čingčongy (něco jako kámen, nůžky, tapír) a já prohrála. Musela jsem malého převléknout a ještě umýt ty botky a vyprat kalhoty – to vše bez rukavic. Nemohla jsem to pak dostat z rukou. A protože se to stalo právě před odjezdem na tří a půl hodinovou cestu autem do Šumperka, musela jsem to zavřít do zatahovacího pytlíku, igelitky a ještě pak do dalších dvou igelitek, protože jinak bych kalhoty i botky nemilosrdně vyhodila!!! To se nedalo vydržet.

Ta vůně mě v nose škádlila stále, přestože jsem si ruce myla asi dvacetkrát a už to cítit nebylo. Pustila se mě až v cukrárně, kam jsme zajeli na kafíčko a zákusek, aby se mi stále nezvedal žaludek. Bylo mi opravdu šoufl. Tak to byl zážitek nejhorší.

Nejlepší naopak, kromě toho, že jsme byli všichni spolu, bylo, že jsme zjistili, jak se výchova dětí našich kamarádů zlepšila. Měli kapku zlobivého chlapečka, co já pamatuju. Podle nás to bylo vždycky tím, že si rodiče vzájemně podrývali autoritu. Jeden zakázal, druhý povolil bez zjišťování příčiny zákazu apod. Byli jsme tam po více než roce a musím říct, že věci se hodně změnili. Rodiče drží pospolu a na klukovi je to znát. Poslechne, přestože se mu to nezamlouvá, rodiče se domlouvají a trvají na svém i vzájemně na tom, co druhý řekl. Ptají se po příčinách zákazů a příkazů a vůbec je vidět velký pokrok ve všem přístupu.

I na mladšího mrňouse to má blahodárný vliv. A stejně tak na nás. Měla jsem pocit, že je musím poplácat po zádech, jak jim to pěkně jde. Ještě před rokem jsem si říkala, že se to nenaučí – myslím rodiče. Houby s octem. Fakt to byla paráda sledovat. Pevně doufám, že to jednou taky tak zvládneme a nebudeme mít dítě, které si bude s námi dělat, co chce. Nevyplatí se to. Chudáci s takovým dítětem bychom byli stejně jen my, protože bychom na to doplatili jen my. Zatím to ale vypadá, že Adam poslechne. A hodně se rozmluvil.

Zase jeden víkend s pro něj cizími lidmi a mluví zase o kousek lépe. Máme z toho sami radost. Vypadá to, že bude umět i vyprávět, protože už teď, ač má tak malou slovní zásobu, umí hodně věcí vyjádřit. Někdy je to až úsměvné. Smutná bilance víkendu je ta, že Adámek rozbil foťák. Malý, ten do kabelky, ale stejně mě to moc mrzí. Byl vždycky po ruce a připravený v pohotovosti. Jiří ho totiž neudržel, když se malý divoce díval na fotky a foťák upadl na zem. Porouchalo se zatahování objektivu. To asi máme za to, že nechceme malému pořád jen říkat „to nesmíš“, „to nepatří do ručiček malých dětí“, apod. Zákazů si užije dost. Spíš se snažíme udělat to tak, aby mohl.

Jenže Jiří si foťák zapomněl pověsit na ruku a o-ou, hned neštěstí no… musíme to tedy nechat opravit. Co se dá dělat. Zase jedny zbytečně vynaložené peníze… Nejvíc mě nebaví ho okřikovat, když chce pomáhat. Dnes kupříkladu mi chtěl moc pomoci péct. Vyndala jsem tedy listové těsto, marmeládu a vajíčko a spolu jsme začali tvořit. Rádýlkem se mnou vykrajoval čtverce, dával do nich marmeládu a poté, co jsem je zabalila do šátečku, je na plechu sám potíral rozkvedlaným vajíčkem. Zezačátku to dělal opatrně, ale pochvíli jsem ho pozorovala, jak na mašlovačku přitlačil a z šátečků se pomalu tvořili pod jeho potíráním placičky. Neokřikla jsem ho. Nemohla jsem. Nemohla jsem, protože jsem se zalykala smíchy.

Prostě jsem měla co dělat, abych se udržela vůbec na nohou. Měl u toho totiž soustředěně vystrčený jazýček, poctivě se snažil (také našmrdlal asi jeden šáteček desetkrát a některé vůbec), takže jsem si řekla, že jemu se to líbí takhle a hotovo – a dala to tak do trouby. Stejně bych to zachraňovala jen těžko. A navíc, měl z toho takovou radost, že hned po vyndání a trošku vystydnutí, jeden celý zblajznul. Spokojeně.

A Zorka? No ta si poslední dobou začala hrát. Je to holčička každým coulem. Když jí Adámek nabídne autíčko, s úsměvem si ho sice půjčí, ale při nejbližší příležitosti jej odkládá. Naproti tomu plyšáky nebo jednu panenku, která se u nás zatím vyskytuje, miluje natolik, že jim dokáže žužlat nohy nebo (v případě panenky) se na ně culit a povídat jim a prskat na ně (Zorikata se totiž naučila dělat pusou bublinky a občas je i vyprskne kousek dále, což ji velmi baví), třeba i hodinu v kuse. Víc o ní ale nepovím, protože je to tak hodné dítě, že se o ní nic říct nedá – zajímavého. Tedy je to trošku nuda. 😀 Samozřejmě v dobrém.

Ba ne. Musím o ní i říci, že nejvíc roztomilá je po ránu. Když zavolá z postele, že už chce vstávat (Něco jako uhááma…), běžíme za ní s Adámkem a ona jak nás ode dveří uvidí, začne sebou mlít a my s Adámkem jí hned zdravíme a pusinkujeme. No když vás miminko nechá v klidu obstarat po ránu první dítko, převléknout se a ještě nasnídat – no kdo by ho nebudil s úsměvem a nemiloval??? Nelze…

A tak právě máme prostor s Adámkem tvořit nebo dělat nějakou jinou neplechu… Největší naší radostí je ale ležet vedle sebe v posteli – já uprostřed dětí – a neplešit tam. Nejvíce obě děti milují hru na „Mama se kutálí, mama se kutálí…“ přes ně obě. Adam prchá a Zorince se směje. Poté nás Zorka přemluví na svou hru = zvedání nožiček ke stropu. Všichni tři zvedneme nohy ke stropu a pak s nimi bouchneme o postel. My s Adamem silně, Zorka něžně, protože je přece „houka“. (Mama není „houka“, máma je mama.)

A nakonec nás Adam přemluví ještě na svou hru – „Koukejte, jak hopsám a dělám, že na vás spadnu a nespadnu.“ Joooo, hraní, to nás baví…

Ať vás baví hry a neplechy, hezký brzký podzim

Zuzana