Každé dítě má své tempo

Určitě jste o tom už slyšeli – děti se do tabulek nacpat nedají, každé se vyvíjí jinak rychle, každé má své tempo.

Ono totiž hrozně záleží, kterou oblast zrovna porovnáváme – v každé oblasti na tom může být konkrétní dítě oproti vrstevníkům, úplně jinak.

Nejvíc viditelná je hrubá motorika (lezení, chůze, skákání). A tak se často stává, že tuhle oblast rodiče nejvíc řeší. (A prarodiče taky, co si budeme povídat.)

Jenže když se nad tím, co všechno dítě umí, pořádně zamyslíte, zjistíte třeba, že sice ještě nechodí, ale už skládá kostky na sebe, krásně říká první slovíčka a nevadí mu společnost cizích lidí.

Dovednosti souvisí i s charakterem dítěte. Krásně se to projevilo u našich starších dětí:

Nejstarší syn byl takový spíše opatrný, váhavý, přemýšlivý. Všechno si nejdříve dobře prohlédl, ujistil se, že to zvládne a teprve, když si byl jistý, pustil se do chůze ze schodů dolů.

A tak to měl se vším. Byl přirozeně zdrženlivý, nemusela jsem ho hlídat, aby nespadl, protože jsem si byla jistá, že do toho půjde až v momentě, kdy si bude věřit, že to zvládne. A taky to vždycky zvládl – hned napoprvé. Když už se odvážil, tak to bylo perfektní a se vší parádou.

Prostřední syn si vždycky věřil, že věc zvládne hned, jak se pro ni rozhodne. U těch schodů prostě bez rozmyšlení vykročil a nebýt poblíž manžel, skutálel se až dolů (chytil ho až v pádu). Pochopili jsme, že tohle bude jízda. A taky že byla! Nevynechal jedinou příležitost to zkoušet, nehledě na obtížnost a délku schodů. Nezdary ho neodrazovaly a občasné pády (když jsme nebyli dostatečně rychlí) bral naprosto sportovně a jako samozřejmou věc. Jemu to nevadilo, že spadnul. Příště to zkusil trochu jinak.

Pro někoho noční můra, pro nás škola trpělivosti a důvěry v něj, že jednou to zvládne. Sám!

Kdybych (nevím proč) chtěla nejstaršího syna hecovat, vodím ho často za ruku ze schodů, pobízím ho, ať to zkusí, že není čeho se bát atd.

Pravděpodobně by se zasekával a měl opravdový strach. Možná by i zažil zklamání z nepovedeného sestupu a pocit prohry. A kdyby se mu to přece jen povedlo, odnesl by si z toho, že jeho úsudek je chybný a „máma ví líp, co mi jde a co ne“.

Kdybych chtěla prudit mladšího syna, zakazuju mu chůzi ze schodů úplně. Poukazovala bych na předešlé nezdary a trvala na tom, aby se z nich ponaučil a chodil opatrněji. Brzdila bych jeho nadšení a hlídala ho, aby si nikdy ani trochu nenabil.

Zcela jistě by se zasekával a vztekal. Oddalováním této zkušenosti bych možná docílila toho, že by se to začal učit až v momentě, kdy už uměl chodit opravdu jistě, ale na druhou stranu by přišel o spoustu zkušeností z těch všech pádů, a možná by pak v případě pádu byla situace mnohem vážnější – nenaučil by se bezpečně padat. A opět bych sama sebe stavěla do role toho, kdo „ví líp“.

A nejmladší syn?

Ten ještě ze schodů chodit neumí a popravdě netuším, jaký typ bude on. Nechávám tomu mnohem víc volný průběh, nechávám to celé na něm.

Neřeším, kdy začal lézt, kdy začal chodit, nevím, jestli umí skákat. Neporovnávám ho s ostatními dětmi a ani s jeho sourozenci (tohle bývá pro rodiče obzvlášť těžké ;-)).

A víte co? Mnohem víc si jeho pokroky užívám! Nečekám netrpělivě, kdy už?! Prostě s radostí přijímám to, co umí, nehledě na jeho věk.

Tak vám přeju, ať si dětství vašich ratolestí taky užijete naplno!

Lucie Machutová 💡❤️