Katka (9): Jsem rozhodnutá pro „císaře“

Maminka kašle
Od minulého týdne mě taky trápí docela hnusný kašel. Pokaždé se rozkašlu a nemůžu se utišit: Sofík v břiše lítá ze strany na stranu a zažívá co pět minut malé zemětřesení, chudinka.
Piju jitrocelový sirup a Vincentku, ale jinak jsme docela bezradná. V lékárně mi neporadili, že prý vlastně bez rizika nesmím nic. A aby mi bylo ještě hůř, přečetla jsme si, že dlouhý dráždivý kašel vede k předčasnému porodu.
Tak co si mám vybrat – léčit nebo neléčit? Zatím volím kompromis, ale když mi nezaberou bylinky, nevím, co budu dělat.

Tatínek má narozeniny
Ale k veselejším tématům. Sofíkův taťka měl narozeniny, tak jsme mu – teda spíš já, nachystali dortík a sváteční večeři a samozřejmě také dárečky. Měl radost.
Nám dvěma už radost udělal, když jsem si na jeho stránce na Facebooku přečetla, jak odpovídal kamarádům na gratulace, ať se mu splní všechny sny: „Mně už se všechny sny splnily a ten největší přijde v lednu.“ Někdy je na zabití, ale tolik něhy v jeho drsné duši sportovce mě vždycky spolehlivě dostane.

Poslední metry marathónu
Další věc, kterou teď „ žiju“, je můj nástup na mateřskou. Zbývají mi poslední čtyři dny, ale na stole se kupí stále nevyřešené věci a můj nástupce stále v nedohlednu. Práce mám stále víc a vlastně už bych se měla balit. Připadá mi to jako poslední kilometr marathónu – cíl už je v dohledu, ale ty poslední metry jsou ze všeho nejtěžší.

Měla bych zvolnit
Často si teď se Sofíkem povídám – někdy je to jediný tvor, který mě poslouchá. Vyprávím mu věci, které zrovna prožívám, omlouvám se mu, když mě bolí břicho a vím, že bych měla zvolnit, ale můžu jít domů až za dvě hodiny.
A taky mu vyprávím o Vánocích, které se rychle blíží, a že budou asi naše poslední bez něj. Minulé Vánoce jsme si pod stromečkem říkali, že to jsou poslední, co trávíme ve dvou. Tedy ve třech, ale co naplat, náš Artuš má prostě do miminka daleko – někdy. Jenže Sofík asi přijde až v lednu, takže si ty poslední bez něj musíme užít po svém. Tak mu alespoň o nich vyprávím – jak budeme péct cukroví, že letos nebudu dělat tolik druhů jako vloni, kdy se to skoro všechno vyhodilo (že by špatná kuchařka?) a že asi prvně zkusím sama vánočku.
Někdy se musím sama smát, protože k němu přistupuji, jako by to byl dospělý člověk s IQ 140. Přitom je to miminko, co se zatím neumí ani samo vysmrkat. Vlastně bez mámy neumí ještě nic.

Hlavně mu vyprávím jak se moc s „taťkou“ těšíme na Vánoce, které budou za rok, protože pod stromečkem už bude sedět naše holčička nebo chlapeček, cupovat papírové obaly a smát se. Že je to největší kýč? Pro ten přece žijeme.