Katka (6): Nesnesitelná bolest

Nesnesitelná bolest nohou. Seděla jsme ve vaně, sprchovala si nohy střídavě studenou a teplou vodou a říkala si – tak už to přišlo – takhle vypadá těhotenství, do teď to byl jen slabý odvar, takový mejdan s hormony, ale bez alkoholu.

Kulečník už ne!
Zatím mi totiž bylo opravdu docela dobře. Až na jedny křeče břicha, kdy jsme jeli na pohotovost (později se ukázalo, že bych asi neměla jako těhotná hrát kulečník), a občasné pálení žáhy, jsem skoro nevěděla, že jsem těhotná.

Jasně, člověk si připadá jako velryba, nemůže si zavázat boty, shazuje břichem židle a podobně, ale skutečné problémy jsem neměla.

Bolelo to
A teď mi vylezly žíly tak, že jsem měla dojem, že to nejsou moje nohy, ale mapa České republiky s vyznačenými vodními toky. A fakt to hodně bolelo.

Přitom na každé krabičce s gelem, co jsme měli doma, bylo napsáno: v těhotenství užívejte jen na doporučení lékaře. Tak jsem trpěla a trpěla, až jsem se protrpěla do pondělka a šla k doktorce.

Došla jsem si pro bacily
Tam mě tedy trochu zklamali. Sestřička mi po telefonu slibovala, že mě vezme přednostně, abych neseděla v čekárně s nemocnými pacienty, ale nevzala, čekala jsem hodinu a ona mi pak řekla, že ani nepoznala, že jsem těhotná.

V sedmém měsíci?! No a paní doktorka mi také moc nepomohla – prý mi nic dát nemůže, jen mě poslat na cévní. Za tuto „radu“ si vzala třicet korun a za tři minuty jsem byla z ordinace venku.

Nejdřív za měsíc
Martýrium s doktory ale neskončilo – na cévním mě chtěli objednat nejdřív za měsíc, i když doktorka říkala: „Vy jste těhotná? To abychom to stihli do porodu.“ Nakonec jsme se domluvili, že by to opravdu chtělo dřív, protože když už to vydržím měsíc, nemusím chodit vůbec.

Takže jdu příští týden. Zatím si nohy podkládám v práci balíky novin a doma se snažím víc odpočívat. Poprvé mě napadlo, že bych už mohla v práci skončit. Když já bych se ale doma nudou zbláznila.

Začínám cvičit
Abych se nezbláznila a ještě ulevila nohám, šla jsem se podívat na cvičení pro těhotné. A docela se mi líbilo. Zvedla jsem si trochu sebevědomí – moje jediná spolucvičenka vážila alespoň o 50 kilo víc než já, takže jsem se při povalování na míči aspoň nestyděla, (nemyslím to zle, ale znáte to – mezi slepými jednooký král) a paní cvičitelka byla moc milá.

Nejdřív jsme prováděly aerobní cvičení na míči. Hodně se to podobalo klasickému aerobiku, jen to bylo samozřejmě pomalejší a po čtvrt hodině jsme si měřili tep.

Měla jsem 80 tepů za minutu, což je prý úplně v pořádku. Normálně bez zátěže mám asi 60. Sympatické bylo, že jsme tam byly jen dvě, takže se nám cvičitelka věnovala individuálně. Po cvičení jsme si sedly a povídaly si o druhém trimestru. Já ho teď akorát končím, takže pro mě to bylo takové opáčko. Na nohy mi cvičení ale pomohlo, vlastně i na celé tělo, takže jsem se cítila moc dobře (tedy než jsem dorazila domů a nezjistila, že nám vykradli sklep, ale o tom až jindy).

Tři kila nadějí
Sofíkovi se cvičení asi líbilo, nebo to prochrápal, neozval se ani jednou. Ale ke sportu musí mít kladný vztah, jinak by to tatínek asi nepřežil. Já mu zas od narození budu cpát do ruky knížky.

To naše miminko musí splnit tolik očekávání, že je to na jednoho tříkilového človíčka až moc. Ale i když nesplní, pořád to bude naše super, nejlepší, první miminko.

Katka