Katka (3): Mámo, děkuji

Co musím obětovat
Na Sofíka jsme se hodně moc těšili a nevyměnila bych ho za nic na světě. Ale občas přijdou takové divné myšlenky – teď už nikdy nebudu sama (a je to dobře nebo špatně?), budu se muset omezovat nejen materiálně, ale i na zážitcích.
Samozřejmě doufám, že mi to vynahradí zážitky nové a ještě lepší, ale tuhle jsem měla takovou špatnou hodinku a připadalo mi, že je všechno jen černé. Jsem tlustá, i když si vezmu podpatky a minisukni (za předpokladu, že najdu nějakou, do které se vejdu), na ulici se za mnou otočí jen milovníci panáčka michelina.

Jsem neohrabaná
Začínají mi otékat kotníky a praskat žilky na nohou, dělají se modřiny, pálí mě žáha jako čert. S břichem jsem tak neohrabaná a tlustá, že jsem nedávno v restauraci shodila celou řadu židlí, když jsme se otáčela. V případě, že mi na zem spadne něco menšího než dvacetikoruna, se už raději ani neshýbám z obavy, že se nenarovnám.
Děkuji bohu, že nás napadlo pořídit si do bytu rohovou vanu, protože se v ní alespoň otočím. No a i když Sofíka miluju, ty jeho začínající kopance do žeber už mě pěkně štvou.

Moje máma
Já vím, co by za to jiné daly, rouhám se, a pak mě to přejde. A vzpomenu si na mámu. Na tu moji, co mě porodila po dlouhých šesti letech snažení, kdy už nedoufali, že budou ještě mít miminko.
Na tu mámu, co měla taky tlusté břicho, pálení žáhy a popraskané žilky na nohou.
Na tu mámu, které jsem při prodírání na svět roztrhla močový měchýř a ona má doživotní následky. Na tu mámu, co obětovala kariéru, aby mohla být se mnou dlouho doma. Na tu mámu, co jsem jí pak v pubertě dělala ze života peklo, co jsem jí utíkala z doma, chodila za školu. Na tu mámu co jsem jí nadávala a co jsem na ni ještě dneska do telefonu hrubá, když se mi nechce dlouho mluvit.

Ona je tu pořád pro mne, i po tom všem. Takové už jsou prostě mámy a já doufám, že budu jednou taky taková. Takže děkuju, mami, za to všechno, cos pro mě obětovala. Teprve až teď to dokážu ocenit.