Katka (17): Máme holčičku!

Na poslední kontrole jsme se s panem doktorem domluvili, že pokud neporodím do 12. dne po termínu porodu, nastoupím na oddělení rizikového těhotenství na vyvolání porodu.
Další odkládání by bylo podle lékařů nebezpečné pro miminko. A abych byla ještě „klidnější“ nastávající tatínek musel do nemocnice ještě o pár dní dřív na operaci zlomené klíční kosti, která se nehojila dobře. Takže Tomáš nastoupil v pondělí do nemocnice na operaci a já za ním odpoledne přijela se zprávou, že ve středu nastupuji do porodnice. Moc dobře mi přitom nebylo. Přece jen jsme si představovala, že Sofík přijde do větší pohody. A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká.

Sama neporodím
Tomáš se nakonec domluvil s doktory, aby ho kvůli naší situaci pustil domů hned v úterý, abychom se ještě viděli doma. V úterý jsem už věděla, že přirozeně neporodím, stres z uplynulých dní mě tak svíral, že jsem si byla jistá, že to samo nepůjde.
Manžel mi se zadrátovaným ramenem doma moc nepomohl, navíc mi ho bylo líto, že ho to bolí. Aspoň jsem ale tu poslední noc bez Sofíka nebyla doma sama.

Bez bolestí do porodnice
Manžel mě ale bohužel nemohl ani odvézt druhý den k nástupu do porodnice, takže zaskočili moji rodiče. Byl to zvláštní pocit – přijet naprosto bez bolestí a vědět, že příští hodiny přinesou miminko, na které už tolik měsíců čekáme.
Přijali mě na pokoj a můj lékař hned začal s takzvanou preindukcí, což jsem si přeložila něco jako před-vyvolání. Spočívalo to v podání jedné tablety prostaglandinu na otevření porodních cest, po pár hodinách mi zavedli druhou.

Začínám se otevírat
Byla jsem otevřená těsně na jeden prst. Celou dobu mi natáčeli ozvy miminka na monitoru, postupně už jsem to začala nenávidět, protože jsem na tom křesle byla častěji než v posteli. Středa ještě šla přežít, ozvaly se sice kontrakce, ale daly by se přirovnat k hodně bolestivé menstruaci a já byla odpočatá z domova, takže jsem je bez problémů „ustála“.
Večer kontrakce přestaly a doktor mě informoval o plánu na druhý den – začne už opravdová indukce – tablety budou mnohem silnější. Začala jsem se opatrně ptát, co když ani to nepomůže. Prý to ukončíme císařským řezem, ale to je ještě předčasné říkat, minimálně ještě v pátek, pokud ve čtvrtek neporodím, mi zavedou ještě silnější tablety.

Bojím se zítřka
Čtvrtek mám jak v oparu – kontrakce byly opravdu silné a já jen hekala, skákala na míči a sprchovala se dlouhé minuty teplou vodou. K ničemu to nevedlo. Doktor se mi snažil provést nějaký hmat, ale ani ten se nevedl, protože jsem se vůbec neotevírala.
Večer mi zas dali něco na zastavení kontrakcí a proti bolesti, abych se mohla vyspat na další kolo. Manžel za mnou večer přišel a já jsem mu říkala, že je mi jasné, že to nepůjde ani takhle. Ani nevím, jak jsem ten večer usnula, ale strašně jsme se bála zítřka. Na doktorovi jsem vymámila slib, že když to ani v pátek nepůjde, už mi miminko vyndá císařem.

Kontrakce sílí
V pátek jsem jako každý den začínala v šest ráno, připojená na monitor. Kontrakce po tabletách ještě zesílily. V jednu odpoledne za mnou přišla přes moje protesty na návštěvu maminka a myslím, že je jí doteď špatně z toho jak se svíjím v kontrakcích, které nikam nevedou.
Další vyšetření ukázalo, že jsem otevřená těsně na dva prsty. Doktor se zaradoval, že už by šla píchnout plodová voda. Ve dvě odpoledne rozhodl, ať se přemístím na porodní sál. Když mi píchli plodovou vodu, doktor řekl, že do televizních zpráv se rozhodne, co bude dál – jestli porodím vaginálně nebo bude sekce.

Do smíchu není ani doktorovi
Prosila jsem ho, ať je to alespoň do těch odpoledních zpráv, ale řekl, že to musí být ty večerní. Tak jsem prosila, že alespoň do těch na Primě, které začínají nejdřív. Jen se smál, ale myslím, že ani jemu už do smíchu moc nebylo.
V půl čtvrté dorazil i nastávající tatínek. K jeho smůle jsem ho při kontrakci pozvracela. Při dalších stazích ze mě doslova crčela plodová voda a na sál byla povolána uklízečka. Ještě že na klystýr jsem manžela poslala na chodbu…

Modlím se za „císaře“
Jenže porod stále nepostupoval. Před šestou přišel opět můj lékař. Já už byla tak zesláblá bolestí, že mi bylo všechno jedno. Byla jsem otevřená sotva na tři prsty, doktor uznal, že porod postupuje příliš pomalu a rizika jsou vysoká.
Zeptal se mě, jestli jsem ochotná podstoupit císařský řez. Odpověděla jsem, že už se za něj několik hodin modlím. A pak šlo všechno strašně rychle – svolal se tým lékařů, mě zavedli kanylu, cévku a jelo se na sál. Když mě přivazovali k lehátku na sále a já měla pořád kontrakce, myslela jsem, že už to nevydržím.

Je to hrůza!
Snažila jsem se myslet na to, že jdeme s Tomášem, naším pejskem a kočárkem na procházku u nás k rybníku, sluníčko svítí a tyhle hrůzy za chvíli skončí. Moje poslední slova před tím, než mi začala působit narkóza, byla: „ Hlavně do mě neřežte, dokud neusnu.“
Všechna ta příprava i výkon na operačním sále trvala něco přes čtvrt hodiny. Manžel měl sotva čas najít foťák a sbalit mi pár věcí na JIPku.

Máme holčičku
Další, co si pamatuji, je jak mě hladí po tváří a říká: „Ahoj miláčku“. A já se ptám, aniž bych byla schopná otevřít oči: „Co máme?“ „Máme holčičku,“ odpovídá. A já se zcela zbytečně ptám: „A je hezká?“ „Je moc krásná, zní odpověď.“ Pak už zase upadnu do spánku, ale když se za pár hodin na JIPce vzbudím, už si pamatuji, že mám holčičku Sofinku. Má skoro čtyři kila a 51 centimetrů. A je opravdu moc krásná.

Nejkrásnější noc
Ta noc, kterou jsem strávila na jednotce intenzivní péče podolské porodnice, byla asi nejkrásnější v mém životě. Věděla jsem, že mám Sofinku a všechno ostatní mi bylo fuk.
Že ze mě trčí hadičky a dráty a že budu mít až do konce života jizvu na břiše. Taky jsem ještě nevěděla nic o poporodním blues, a že měla malá omotanou šňůru nadvakrát kolem krku, což na ní díky bohu nezanechalo následky.

Ta euforie z toho, že je naše holčička zdravá a na světě, byla nepopsatelná. Ale pro nás to bude už navždycky náš Sofík. A teď mě omluvte, musím jít kojit.