Katka (16): Asi už nikdy neporodím!
Tak místo, aby už mi moje miminko plakalo a smálo se v náručí, je to čím dál horší. Bříško stále nesestoupilo do té správné polohy, miminko je vysoko a porodní cesty zavřené. Začínám se smiřovat s vyvolávaným porodem. Vím, že je to horší, tak s doktorem čekáme, že se něco pohne, ale stále nic. Běhám do schodů, dávám si horkou vanu a i ten sex na uvolnění prostaglandinů proběhl, ale nic nezabírá. Nechci toho malého broučka moc stresovat, tak další babské rady raději nezkouším, ale snad už bude brzo připravený sám.
Pořád brečím
Stresů mám i tak nad hlavu. Docela často brečím, protože se mi v rodině nic nedaří. Budoucí tatínek má problémy po svém úrazu, jak jsem už psala – zlomil si na lyžích klíční kost.
Každý den jsem s ním objížděla doktory, protože se nám nezdálo, jak se to hojí. Až dnes (když už jsme se s tím jakžtakž smířili a čekali, jestli to nebude přeci jen lepší) mu řekli, že máme pravdu. A musí na operaci.
V den, kdy jeho manželka bude 41týdnů +3 dny těhotná. Takže je dost možné, že Sofík přijde na svět bez toho, aby ho jeho táta viděl a pochoval v náručí. Tolik jsme se na ten okamžik těšili a teď bude asi všechno jinak. Dávám si předsevzetí, že už nic v životě nebudu plánovat.
Selhala jsem jako žena?
Další věc je, že se cítím poměrně špatně kvůli tomu, že nejsem schopná porodit dítě normálně, bez vyvolání. Už totiž nevěřím, že to půjde samo a myslím, že na tom má velký podíl i moje psychika, ale těžko si můžu poručit. Kdyby si člověk mohl dát aspoň panáka…
Strašně mi taky vadí ty telefony od rodiny a kamarádů, kteří se rádoby vtipně ptají – „Tak kdy už ho konečně vypustíš na svět?“ Většinou odpovídám, že na Velikonoce, ale do smíchu mi není. Mám pocit, že jsem selhala jako ženská, když nedokážu porodit normálně. Asi si to všechno moc beru.
Pes se zbláznil
Starosti mi taky dělá náš pes Artuš, který začal bláznit a vůbec neposlouchá. Chodit s ním ven je teď opravdu za trest, jenže někdo musí a často se rozhoduju, pro koho je to menší zlo. No asi pro tatínka, jenže ten není vždycky doma. Včera se mi ten náš blázen vytrhl i s vodítkem a pokousal malého pejska ze sousedství, naštěstí jen malinko. Vím, že jeho chování je i naše vina, protože z nás cítí velké napětí a je to na něm vidět i doma, že se nechová jako dřív. Jsme prostě jedna malá nervózní rodinka.
Ráda bych dnešní díl skončila nějak optimisticky, napadá mě hlavně to, že příští díl Deníčku by už měl být téměř na 100 procent z porodu, protože mi ho do konce tohoto týdne vyvolají. A tak prosím – držte mi palce, ať je tam Sofíkův táta s námi.
-352x198.jpg)
