Ráno o půl šesté jsem ucítila první kontrakci. Nebyla nijak dlouhá ani bolestivá, další přišla za deset minut a takto po deseti minutách chodily skoro tři a půl hodiny. Tak jsem si vyhledala článek o dobách porodních, zjistila, že první doba porodní může trvat i dvanáct hodin, tak jsem řekla manželovi, že to nebude nijak rychlé a šla jsem si dát vanu.
Pak jsem začala vařit oběd, ačkoli já si od rána k jídlu dala jen banán a jogurt, kdyby byl nějaký problém a museli mě v nemocnici operovat. Od desíti se interval stahů zkrátil na pět minut a každý trval zhruba čtyřicet vteřin. A při stahu mě hrozně bolelo v bedrech, nemohla jsem najít žádnou polohu, ve které by to trošku povolilo. Ale nebylo to k nevydržení, přesto jsem zavolala do porodnice, jestli už nemáme přijet. Řekli, že se pomalu můžu sbalit a vyrazit, cesta je na 15 minut, takže rychlovka. Tak jsem ještě převlékla postele, umyla nádobí, i když ty činnosti vypadaly dost vtipně, když jsem je dělala přerušovaně, interval kontrakcí se totiž zkrátil na tři minuty a trvaly skoro minutu. Po jedenácté už jsem začala mít strach, jestli už přece jen nemůžu porodit, a tak jsem se oblékla a manžel se mnou vyrazil do nemocnice.
Na příjmu se porodní asistentka podívala, řekla že je to dobře rozběhlé, že jsem otevřená na pět centimetrů. Začala mi měřit pásy a vydržet 20 minut sedět byl nadlidský úkol.
Konečně to bylo za mnou a převedli mě na porodní box. Sem už taky přišel manžel, který se mě snažil úžasně rozptýlit a rozesmát. Bylo po dvanácté, vím že jsem říkala manželovi, že se bude nudit a jestli má něco na čtení. Pak byly jednotlivé kontrakce hodně bolestivé, manžel mi masíroval bedra, asistentka mi vyčítala špatné dýchání, tak jsem se snažila dýchat pomalu a klidně, ale moc to nešlo. Pak mi šli zase natáčet pásy, tak jsem si musela lehnout. Sestra řekla, že přijde za 20 minut, ale že kdybych měla pocit na tlačení, tak ať ji zavolám.
Kontrakce byly po minutě, nevím jak dlouho se pásy natáčely, možná 5 možná 10 minut a já musela sestru zavolat. Tak se na mě koukly, pásy odpojily a řekly že rodíme. A že při kontrakci mám pořádně zatlačit. Z toho jsem asi dostala strach, protože kontrakce najednou nepřicházely. Ale to byla chvíle, pak začala kontrakce, sestry na mě volají, jak mám dýchat, jak mám tlačit, já manželovi drtím ruku. Slyším jak sestra říká, že na příští kontrakci bude hotovo a najednou je to tady a já slyším dětský pláč. Vidím, že se manželovi lesknou v očích slzy a už vidím i našeho chlapečka – Antona.
Je nádherný, hrozně maličký a úžasný. Nemůžu tomu uvěřit, že už je tu s námi. Porod byl podle sester rychlovka, od přijetí do nemocnice se malý narodil za dvě hodiny. Nenastříhávali mě, ale pan doktor mi zašil některá vnitřní a vnější natržení. Doufám, že se vše rychle a v pohodě zahojí, docela to dnes cítím a nechodí se mi moc dobře. Ale chodím sama a to je hlavní.
Brouček je skvělý, nemůžu se na něj vynadívat, v noci jsem spala asi hodinku, jinak jsem koukala na ten náš zázrak. Celé moje těhotenství bylo úžasné a porod byl sice bolestivý, ale stálo to za to. Jsem šťastná, miluju svého manžela a jsem mu hrozně vděčná, že mi byl oporou nejen při porodu, ale celou dobu těhotenství. Od teď už jsme tři a to je to nejkrásnější, co může být.
Jsem ráda, že jsem mohla psát tento blog a uchovat si tak zážitky z nejkrásnějších devíti měsíců mého života.
Mějte se moc krásně, maminka Barča
-352x198.jpg)
