Jsem Obrovský. Pupík Obrovský.

Když se sejdeme oba s Davidem v naší malé pidikuchyňce, tak vzniká jisté tření. Abychom kolem sebe prolezli, tak na chvilku zadržím dech a zatahuju břicho jak strejdové někde na pláži, když projde slečna v plavkách. Ale moc to nejde.

Názory na moje břicho se různí. Někdo říká, že mám malé hezké bříško, někdo že jsem jako věstonická Venuše, slyším i „vtipné“ poznámky, ať to břicho tak nevyvaluju. Padají občas i dotazy, zda tam nejsou dvě miminka, nebo zda už nebudu brzo rodit. Občas odpovídám: „Ale ne, já jsem jen tak tlustá.“ Myslím, že by pan Špaček mohl napsat knihu Jak se chovat a co říkat těhotné ženě. Byl by to trhák.

Moc jsem si nikdy nedokázala představit, co může být tak náročného na fungování s pupíkem. Pravda, ještě mě to „nejhorší“ asi teprve čeká, teď se aspoň můžu naučit, jak se s ním co nejlépe a elegantně pohybovat a tak nějak vůbec žít ve vzájemné symbióze.

Takže. Elegantní pohybování s pupíkem nejde. Pohybování jako kačer Donald ano. Když v našem panelákovém výtahu jedeme tři a více, a já stojím u ovládacího panelu, při troše cviku bych se mohla naučit pupkem ovládat čudlíky.

Asi nejvíc nepříjemné je spaní. Polohy na spaní, se kterými se dá poměrně dobře odpočinout, jsou dvě. Na levé straně a na straně pravé. Na zádech se po chvilce ležení začnu dusit. Díru v matraci (ano spíme na matraci, postel nemáme) zatím stále nemám, takže spánek na břiše nemožný. Noční vstávání na záchod je teda taky bezva činnost, ale chce to prostě cvik. Překulit se na pravý bok, pokrčit nohy, do dřepu a hotovo, jsem na nohou.

Další kapitolou jsou boty. Teda obouvání bot. Je super, že je léto – takže ve většině případů mám sandálky nebo žabky, popřípadě balerínky. Když si mám ale zavázat tkaničky, tak teprve začíná ta pravá zábava. Vzhledem k tomu, že to je vždy před odchodem někam ven, tak pochopitelně spěchám. Dokážu se pěkně vzteknout, leje ze mě jak z vola, trolejbus mi ujede. Takže už mám vylepšovák. Tkaničky mám utažené tak akorát, abych se do nich vlezla za pomocí lžíce a bez větší námahy. Co ale nemám doposud vyřešené, je nezbytná úprava intimních partií. Hodiny baletu a jógy mi jsou pěkně na prd. Já si tam dolů prostě nevidím. Pupek je neoblomný. Ty kreace, co dělám ve vaně, jsou spíš zoufalým mrskáním plejtváka obrovského na mělčině. Ale jsou to takové milé starosti, co k těhotenství patří, a je to spíš sranda, než nějaké trápení 🙂

Jen si tak říkám, že je někdo ochoten se takto špatně pohybovat a tam dolů si nevidí skoro celý život, že pánové? 😉

Mějte se krásně. Všichni!

Mia ♥

Mia je v 26. týdnu těhotenství. Co se děje s jejím tělem?