Jóó šestinedělí…

Když jsem tedy jako „býkyně“ uviděla loni na podzim na těhotenském testu rýsující se druhou čárku, odmítala jsem tomu dlouho uvěřit. Nebyla jsem z toho překvapení schopná se ani vypravit do práce. A po tom, co jsem v autě cestou do té práce na prvním přechodu pro chodce pouštěla maminku s dvojčátky v kočárku, málem jsem to ani nevydýchala. A to razím heslo, že správným dechem se dá vydýchat a vydržet hodně. Správný dech mi pomohl v těžkých osobních momentech a byl hlavně skvělý pomocník při běhání. To je činnost, kterou dělám opravdu nepokrytě s radostí.

Ani jako těhotná jsem ale nedokázala domyslet a představit si, jak se mi v jednom dni převrátí celý život naruby. A tak po tom, co se mi den před mými narozeninami narodilo překvapení jménem Stella, jsem začala, asi jako všechny mamky, počítat minuty volna, spánku (vlastního i dítěte) a minuty, kdy se můžu hýbat. Jednak, abych se dala co nejdříve do pořádku a fungovala tak nějak normálně „skoro jako kdysi před porodem“ 🙂 a jednak, abych měla aspoň pocit, že jednou ty přebytečná kila přece shodím.

V úplném začátku s miminkem jsem si několik vycházek s kočárkem pyšně užívala. Pak to byly téměř každodenní rychlé procházky. Teď už se přidalo i pár krátkých běhů. Byť to byl úplně! jiný běh, než na který jsem byla zvyklá, tak těch „x“ minut svobody mě motivovalo. Kondička zas až tak k zahození není, jelikož jsem s miminem běhala něco přes 7 měsíců. No, ale musela jsem vytěsnit z hlavy spoustu neudělaných a neuklizených věcí.

A taky jsem hledala, jak co nejlépe a nejrychleji zklidnit holčičku ke spánku, aby zbytečně neplakala a já stihla udělat to nejnutnější, co je potřeba. Neběhám totiž zatím s kočárkem. Na to je Stellinka ještě opravdu malá. A i když mám kočárek na běhání, tak je přizpůsobený pro dítě sedící v jeho sportovní verzi. Na to si budu muset ještě počkat. Zatím moje běhy byly umožněny tím, že malou Stellu někdo pohlídal.

V těhotenství jsem narazila na informaci o Hojdavaku. Tehdy jsem neřešila, jak bude dítě usínat a spát. A nechtěla jsem nakupovat spoustu věcí jen proto, že mi připadají, byť intuitivně, docela k užitku. Kamarádky si ze mě utahovaly, že budu muset přimontovat minimálně pružiny na dětskou postýlku. Protože Stella toho se mnou naběhala docela dost a teda na nějaké přetřásání je fakt zvyklá. Přišlo mi, že se „hojdání“ vaku coby napodobování chůze (běhu) v těhotenství přeceňuje. Nakonec jsem si řekla, že to zkusím. Pružina tam skutečně je. Setrvačností houpe ještě chvíli po tom, co zatáhnete za vak. Líbilo se mi i uložení dítěte, tj. vak, který tak akorát dává pocit ochrany, matrace z pohankových lusků, co umožní ležení miminka v klubíčku.

Mimochodem, v prvním momentu jsem ve spojení s akutním nevyspáním Stelle opravdu záviděla a chtěla jsem se zmenšit na velikost uložení do vaku. Já bych ale spala i bez hojdání. Montáž nebyla jen tak. Bylo potřeba mužské svaly a velmi dobrá vrtačka (betonový strop byl opravdu odolný). A tak jsem po 3-denním usilovném vrtání, montáži a sádrování vítězoslavně uložila miminko do vaku s myšlenkami „no uvidíme, kéž by to aspoň chvíli fungovalo“. A ono to fungovalo. Spala.

Už nemusím přistrkovat stolek, když usne na sedačce, nepoužívám téměř ani proutěný koš vystlaný ovčí kůží (který ale svého času, než začal být těsný, plnil dobrou funkci mobilní denní minipostýlky). Podařilo se mi pro Hojdavak v už tak zaplněném bytě najít opravdu dobré místo. Když jsem v kuchyni (a tam se motám ráda), tak mám Stellu ve vaku v dobrém úhlu v dohledu. A když se pohybuju po nejčastější stezce po bytě, jdu vždycky kolem, takže můžu „zahojdat“ a pokračovat dál.

Vlastně díky tomu, že v něm teď spí a už „přesluhuje“ mnou spočtené hodiny a minuty spánku, můžu psát tenhle blog. Věci si sedají, začínám si to tak nějak víc vychutnávat, mně už zbývá víc, než jen hodina nebo hodina a půl spánku, holčička roste a je „pro mě“ opravdu skvělá. O tomhle roztomilém skřítkovi asi víc příště…