Jo. Jsem ráda rodič

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Jedna akce za druhou

Nejprve to pozitivní. Byly jsme Áňou na akci S kočárkem Prahou. Počasí nám přálo, tak jsme si rochnily na dece. A já se znovu přesvědčila, jak je Anit společenská, zvídavá, a jak je vlastně hrozně prima mít takového cvrčka. Dcera mi otevřela obzory v mnoha směrech a hlavně mi pomohla zbořit mnoho mých bezdětných předsudků. Na podobných akcích se mi třeba pořád potvrzuje, že rodiče s dětmi mají mnoho témat (nejen dětských), kterými se navzájem obohacují. A obvykle (až na výjimky a píšu jen z vlastní zkušenosti) to bývá taky velmi tolerantní skupina lidí. Každý pojímá výchovu i přidružené otázky (očkování, látkování, nošení, atd.) po svém, a přesto se navzájem poslouchají, akceptují, zajímají. Jo. Jsem ráda rodič.

Taky jsme stihly navštívit přednášku, která byla součástí Světového týdne respektu k porodu. Loni jsme si s Tomem poslechli (to byl můj poslední těhotný víkend) povídání v duchu Konceptu kontinua. Tenkrát jsme byli těmito „alternativními směry“ zcela nepolíbení. „Alternativní“ úmyslně píšu do uvozovek, protože co je alternativního na něčem přirozeném, příjemném pro vás i dítě, intuitivním? OK. Chápu. V dnešní společnosti jsou všechny podobné styly výchovy menšinové a jejich praktikující se nazývají přírodňáci, biolidi, lesany. Ale zpět o rok zpět. My s Tomem zatím přemýšleli jen o porodu (nahlodaní představou hypnoporodu, sebevědomí a celkem připravení – což se pak prokázalo o pár dní později), přístup k miminku jsme ale zatím vůbec neřešili. Koncept kontinua nás oslovil (později po přečtení knihy ještě víc). Atmosféra tolerantních lidí, kteří přemýšlí o tom, jak své dítě formují (a deformují) zvolenou výchovou, nás vtáhla. A někdo by možná řekl, že jsme začali trochu „lesanovatět“ (to slovo se mi fakt líbí).

Letos jsem se tedy – už jako mnohem víc informovaná, navíc praktikující respektující – vydala s Anit na besedu Kontaktní rodičovství (Respektovat a být respektován jsme bohužel nestihly). A zase to bylo prima. Po přednáškovém sále se batolily a lezly děti a přednášející po devíti bodech přednesla ten nejdůležitější desátý vzkaz. Žijte podle toho, jak se vám žije dobře. Rady můžete vyslechnout, ale dělejte vlastní závěry. A hlavně: sami neraďte a buďte tolerantní. Večer jsme s Tomem ještě o kontaktním rodičovství vášnivě diskutovali a je super, že se vlastně ve všem důležitém shodujeme. Jo, jo. Jsem fakt ráda rodič.

Poslední akcí byla (o pár dní uspíšená a první z mnoha) oslava Anitčiných ročních narozenin. Sešli jsme se se třemi „mými“ maminkami ze cvičení a jejich manželi v kavárničce pro děti, Tom upekl dortíky (neděste se, jen jáhly, trocha rýžového mléka a jablka) a naše první dětská párty mohla začít. Díky krásnému počasí jsme měli celou kavárno-hernu pro sebe. A vím, že se budu opakovat, ale: zase jsem byla ráda, že jsem rodič.

Věci jsou jen věci

Teď se ale dostávám k těm horším zprávám. A důvodu, proč tento článek píšu po deadlinu. Celý minulý týden (když jsem zrovna s Anit nevymetala jednu akci za druhou) jsem doma stříhala video k Ániným ročním narozeninám. Vymazlené, vyňuňané video jako památku na první rok naší holčičky. V neděli, kdy už mi chybělo jen začistit zvuk a sloučit střihy, začal počítač stávkovat. V pondělí už se nerozchodil.

Vzhledem k tomu, že Tom slavil v úterý !třicet! jsem pondělní kolaps počítače moc neměla čas řešit. Vyzvedávala jsem dárky po celé Praze a těšila se, jak ho překvapím. Navíc Tom – zkušený to opravář všeho druhu – si s počítačem určitě poradí. Neporadil. V úterý (na Tomovy třicetiny) jsem se proto vydala do servisu. Šílená nejistotou, jestli se podaří video zachránit (zálohu samozřejmě nemám). Navíc ve středu (den před narozeninami Anit) jsme měli ráno vyrazit na báječný a dlouho očekávaný rodinný pobyt na Lipně – oslavit dvojité narozeniny mých dvou blíženců. A tam jsme to video chtěli promítnout jako součást programu.

Jenže vše bylo jinak. Když jsem s notebookem pod paží a Anit v nosítku dorazila do garáže (garáž je krytá – součástí domu, zamčená, brána se otevírá na čip), auto bylo pryč. Ano. Konečně se dostávám k vyvrcholení celého týdne – ukradli nám auto. A spolu s ním i kočárek, autosedačku a pár dalších věcí, o kterých je zbytečné se rozepisovat (no dobře, ta pikniková deka, Anitčina bunda a můj svetřík mě taky trochu mrzí).

A víte co? Ani jsme si nezanadávali. Jsou to jen věci. Kočár koupíme už gofáč, sedačku stejně taky potřebujeme větší. A auto taky seženeme nové (navíc Tom má ještě služební, takže nebudeme úplně imobilní). Stačilo se podívat na tu naši princeznu, když jsem horkou „novinku“ o ukradeném autě celá vyjevená volala Tomovi do práce. Důvěřivě se na mě usmála, zvedla ponožku k uchu a spustila „Dadadadada,“ jakože taky telefonuje. Musela jsem se začít smát. A teď už naposledy: Jo, jo, jo. Jsem ráda rodič.

A co pro mě vlastně znamená být rodič (když už vás tady pomalu po každém odstavci přesvědčuji, jak jsem hrozně ráda, že jím jsem)? Jen na základě zkušeností z uplynulého týdne: jsem tolerantnější, mám spoustu nových přátel, mám daleko širší informační obzory nejen v dětských tématech, umím zvládat stresové situace s klidem. A hlavně, řekla bych, že jsem šťastnější. Co rodičovství dává vám? Napište. Pozitivní energie musí kolovat, tím se znásobí. NAPIŠTE VERONICE DO DISKUZE

Vaše bezautakočárusedačkyamomentálněipočítačealešťastná V