Jména dětí dle pohanských bohů a bohyň

Dívčí

Juno / Lucina
Martina – „martovská“ ; „zasvěcená bohu války“. Bůh hslunce a vegetativního období, úrody a plodnosti. Jakožto ochránce před zimou, hladem a dalšími pohromami byl často zobrazován jako válečník s kopím, přilbou a štítem – proto byl později ztotožňován s řeckým bohem války Áreem, i když se vlastnostmi podobal spíše řeckému Apollónovi.

Denysa – Je bohem vína a nespoutaného veselí. Původně byl i bohem úrody a plodnosti.

Apolena, Apolonie, Apollonie – Apollón je považován za božstvo, které má moc nad morem, světlem, sluncem, uzdravením, uměním, lukostřelbou, věštbami a proroctvími, kolonisty, tancem, rozumem a které též chrání stáda.
Mezi jeho atributy patří labuť, vlci, delfíni, luk se šípy, vavřínový věnec, citera či lyra. Dalším z apollónských symbolů je trojnožka, symbol prorocké síly. K Apollónově poctě se pořádaly každé čtyři roky pýthijské hry v Delfách. Apollón byl jejich patronem a věšteckým bohem.

Diana / Artemis – panenská bohyně lovu a měsíce, obdoba bohyně Artemis v řecké mytologii. Obvykle je vyobrazována s lukem a v doprovodu psů nebo lesních zvířat.

Luna / Selena – bohyně a zosobnění Měsíce

Éós / Aurora / Zora / Zorja – bohyně ranních červánků.

Niké / Viktorie – bohyně vítězství

Ceres / Demétér / Demetria – bohyně plodnosti a úrody, protějšek řecké Démétér.

Ceres byla dcera Saturna a Ops, sestra i milenka Iova, matka Proserpiny, sestra Junony, Vesty, Neptuna a Pluta.

Kult Cerery byl rozšířen mezi plebejci. Její slavnosti Cerálie (lat. Cerealia) se slavily v týdnu od 12. dubna, během kterého se bohyni obětovaly první snůpky obilí. Od názvu jejích svátků je odvozený termín cereálie (obilniny).

Demeter, Demetria – bohyně úrody, plodnosti, země a rolnictví.

Bellona / Harmonia – bohyně sporů, rivality a válečných konfliktů

Minerva / Athena – bohyně moudrosti a řemesel, ztotožněná s řeckou bohyní Athénou.

Venuše / Afrodité – bohyně lásky a krásy

Flora, Floriana – bohyně jara a rostlin

Felicitas, Zita – bohyně štěstí

Dafné – bohyně věštectví

Honor – bohyně cti

Idunn, Ida – manželka boha básníků Bragiho, strážila ve své jasanové truhlici kouzelná jablka, která chránila Ásy před stárnutím. Idunn je proto nazývána ochránkyní zdraví a síly bohů. Její jméno znamená Ta, která omlazuje.

Frigg – bohyně, dcera Fjörgyna, manželka Ódina, matka Baldrova. Je známá svou moudrostí a také tím, že svá tajemství neříká nikomu, ani svému muži. Dopředu znala a marně se snažila zvrátit tragický osud svého syna. Jako jediná z bohů zná osudy všech a může do nich v určité míře zasahovat. Popisována je jako vysoká krásná žena, vznešeného zjevu, nosící bílé šaty s volavčím nebo sokolím peřím. Je patronkou mateřství, rodinného života i manželství. Mezi její atributy patří mj. přeslice a vřeteno, protože lidstvu darovala len a prostředky na jeho zpracování.

Fulla – panenská bohyně, důvěrnice Frigg. Některé prameny ji uvádí jako Frigginu sestru. Vlastní překrásnou zlatou čelenku. Doprovází svou paní a nosí její skříňku a pečuje jí o obuv. Zná všechny její tajnosti. Nosí zlatý prsten, který jí z Helheimu poslala Nanna.

Freja – bohyně z rodů Vanů, stejně jako její otec Njörd a její bratr Frey, který je zároveň jejím milencem. Její jméno v překladu znamená „Milovaná“. Freya je označována jako bohyně plodnosti a úrody, lásky, krásy, války, čarodějnictví a také jako dísa Vanů. Literární zdroje ji zmiňují jako kněžku bohů, která nejlépe ovládá seid, magii Vanů. Je po ní pojmenován pátek. Jejím manželem byl Ód, který však odešel na dalekou cestu a Freya ho oplakávala slzami z rudého zlata.
Mezi její rostliny patří prvosenka, šanta kočičí, cypřiš, jmelí, mák, růže, sedmikráska, jahodník, myrta, jetel, myrhovník, styrač a santal červený.

Tórfríd – „milovaný Tór“

Hel – bohyně stejnojmenného podsvětí Hel, kde vládne všem mrtvým s výjimkou těch, kteří padli v boji a putují tak do Valhally, kde patří Odinovi, část padlých však putuje jinam a to do Fólkvangu, Freyjina příbytku. Utonulé stahuje k sobě sítí bohyně Rán.

Hel je dcerou Lokiho a obryně Angrbody, vládkyně Helheimu. K ní přijdou všichni, kdož nezahynou hrdinskou smrtí v boji, tzn. zemřou nemocí nebo stářím. Je napůl bílá a napůl černá, někdy je také popisována jako napůl krásná žena a napůl hnijící mrtvola. Jejími sourozenci jsou vlk Fenri a had Midgardsorm. Při chůzi neustále hledí k zemi. Jejím sídlem je palác Elvidni („Utrpení“), v němž slouží osm služebníků. Helheim vždy opouští na třínohém koni.

Boann – bohyně řeky Boyne v Irsku. Náleží k národu Tuatha Dé Danann.

Brigid – bohyně, jejíž uctívání bylo rozšířeno na mnoha místech keltského světa a některé zvyklosti s ním spojené se zachovávají doposud. Význam jejího jména je „vznešená“. Ochraňuje zejména těhotné ženy a pomáhá při porodech, je odbornicí na věštění, proroctví, léčitelství, vědu a poezii, dozírá na vaření piva, její kult je úzce spjat s posvátnými studněmi. Je bohyní uzdravování, hojnosti a plodnosti, ohně (domácího krbu) a je ochrannou bohyní věštců.

Na její počest se slaví svátek Imbolc (1. – 2. února) související s laktací ovcí.[1]

Morrígan – bohyně plodnosti, řek a jezer, věštby, války, osudu a smrti zjevující se na bitevních polích, často v podobě vrány či krkavce. Je patronkou kněžek a čarodějek. Panuje na bitevních polích, ale do bitvy se nezapojuje. Chodí v plné zbroji a nosí s sebou dvě kopí. Je spojována i s dalšími válečnými božstvy – Machou, Badb a Nemain.

Branwen – Znamená krásný havran z velšských slov bran havran a gwen bílý, světlý, blažený. Ve welšském mýtu to je sestra britského krále Brana a manželka irského krále Matholwcha.
keltská bohyně lásky a krásy

Epona – bohyně koní

Živa (Šiva, Šiwa)
– bohyně plodnosti
– vládkyně životních sil a růstu
– u nás nazývána Krasopaní

Morana – bohyně smrti

Mokoš – Jedná se o formu Matky země, ale i indoevropské trojfunkční bohyně, podobně jako védská Sarasvatí, perská Anáhitá, řecká Démétér, římská Juno nebo keltská Brigit. Podle Dušana Třeštíka je mýtická česká kněžna Libuše též variantou této bohyně.

V písemných pramenech je často zmiňována společně s vílami, což vedlo některé badatele, například Stanisława Urbańczyka k teorii, že se jedná o bytost nižšího řádu, démona. Podle jiných badatelů, jako je Aleksander Brückner či Vatroslav Jagić, se dokonce jedná o fikci středověkých autorů. V některých písemných pramenech figuruje Mokoš vedle řeckého výrazu μαλαχἰα (malachia) „měkkost, sexuální ochablost, onanie“. Podle Lubora Niederleho tato skutečnost mohla znamenat, že kult Mokoš byl spojen se odsuzovaným sexuálním chováním, jako je onanie nebo homosexualita, nebo s promiskuitním chováním a její kult mohl vzniknout pod vlivem řecko-orientálních kultů Aštarté a Afrodité.

Jméno bohyně je vykládáno z praslovanského kořene *mok „vlhkost“, „vláha“. Sémantický okruh tohoto slova nezahrnuje pouze vláhu jako takovou, ale souvisí i s plodností, mateřstvím a sexualitou. V důsledku toho je Mokoš chápána jako slovanská forma Matky země, v ruském folklóru nazývané mať syraja zemľa „matka vlhká zem“. Jejímu jménu odpovídá přízvisko perské bohyně Anáhity, která je nazývána také Aredví „vlhká“.

S vláhou etymologicky také souvisí předení, které má rovněž symbolickou vazbu s Mokoší, jak o tom svědčí zájem pozdějšího stejnojmenného ruského démona o tuto činnost.[6] Jako bohyni předení a tkaní vykládal Mokoš například Vittore Pisani. Dále je spojována se sanskrtským výrazem मख (makha) „šlechetný, bohatý“ a mnohozančným मोक्ष (mókša) „osvobození, spása, smrt, šero, přítmí, rostlinná šťáva“.

………………………………………………………………………………………………………………………………………..
Chlapci:

Denys
Dionys
Janus – bůh vrat, dveří, vchodů, začátků a konců. Jeho nejznámější pozůstatek v moderní kultuře je jeho jmenovec, měsíc Leden (Januar).

Martin
Dimitrij

Zefyr – v řecké mytologii synem Titána Astraia a bohyně ranních červánků Éós. Byl bohem západního větru nebo též západní vítr sám.

Silvan – nižší bůh lesů a stád, ochránce sadů a vinohradů

Taranis – keltský hromovládný bůh a pán nebe. Je schopen sesílat blesky pomocí spirál, které zdobí jeho ramena. Je pánem nebeského ohně a jeho hněv jeho kněží utišovali upalováním oběti zaživa[zdroj?]. Chrání hory a vyvýšená místa, neboť to jsou posvátné oblasti.

Bragi – bůh básníků a řečníků, Idunnin manžel , syn Ódina a Frigg. Na jeho pohár, nazýván po něm („Bragiho pohár“), přísahali bojovníci . Traduje se, že má runy vyřezané do jazyka. Je popisován a vyobrazován jako dlouhovlasý a dlouhovousý Ás

Tyr – je germánským bohem války a nejvyšším bohem nebes. Rovněž představoval právo a řád. Známé období uctívání je od 500 př.n.l. do přijetí křesťanství. Jeho synonyma jsou Ti, Tir, Tiwaz, Tig, Tiu nebo Tiw (staroanglicky), Ziu nebo Ziw (staroněmecky). Centrem kultu byly posvátné háje se svatyněmi na různých místech osídlených Germány. Uměleckými památkami jsou reliéfy v kameni a kovu. Literární prameny můžeme najít v Germánii (Tacitus), Mladší Eddě, runových nápisech aj.

Baldr – bůh v severské mytologii, druhorozený syn Ódina a Frigg. Jeho ženou je Nanna, se kterou měl syna Forsetiho. Popisován je jako pohledný mladík. Kromě své krásy byl velmi laskavý a mírumilovný, proto ho lidé uctívali jako boha dobra a míru. Oblíbený byl i mezi bohy, jen Loki ho nenáviděl. Navedl proto Baldrova slepého bratra Höda, aby na něj vystřelil šípem ze jmelí. Všechny stvořené věci (až na jmelí) slíbily Frigg, že jejímu synovi neublíží. Bohové se pak často bavili vrháním různých předmětů na Baldra, ty mu však nikdy neublížily. Šíp ze jmelí však slibem nebyl vázán a Baldra proto zabil. Ten pak i se svou ženou sestoupil do Helheimu.

Loki – lstivý bůh ze severské mytologie. Loki, který byl původem obr, uzavřel s bohem Ódinem pokrevní bratrství a byl přijat mezi Ásy. Při ragnaröku však stojí proti nim. Jeho dnem je sobota. V severské mytologii je Loki součástí mnoha příběhů.

Thor, Tór, Donar – bůh hromu, deště, nebe a plodnosti země. Je strážcem a vykonavatelem spravedlnosti. Ochraňuje kováře, mořeplavce a rybáře, rolníky. Hned po Ódinovi, který je jeho otcem, je druhým nejdůležitějším bohem.
jeho dnem je čtvrtek – Donnerstag, Donasdag, Tosdag, Thursday

Torsten

Odin, Wodan – Na území dnešního horního Německa byl nazýván Wotanem a Wodenem, avšak jeho proto-germánské jméno znělo nejspíše Wōđinaz či Wōđanaz. Švédové mu říkali Oden, Anglosasové Wodan a Langobardi Godan. Nejvíce informací o něm však pochází ze severské mytologie, která se nám zachovala v ucelené podobě ve Starší a Mladší Eddě. Podle severské mytologie je Ódin synem obra Bora a obryně Bestly. Je Otcem veškerenstva, patronem básníků, bojovníků a státníků, bohem smrti, války a magie. Je také bohem extáze, extatického básnění a šamanských kouzel. Dokáže měnit podobu, ovládat mysl nepřátel, věštit a čarovat. Jako všichni Ásové je legendárně praktický. Spolu se svými dvěma bratry (Vili a Vé) patří mezi stvořitele lidí, kterým dal do vínku dech a život (snad údajně i duši, která má být nesmrtelná). Obětoval se pro lidstvo, aby získal runy a za své levé oko dosáhl při pití z Mímiho pramene (či Mímiho studny) „moudrosti věků“. Bývá popisován jako starší mohutný vysoký jednooký muž. I jemu byly v dávných dobách přinášeny lidské oběti. Mezi jeho rostliny patří jasan, jmelí, dub, laskavec, styrač a jilm.

Alvís, Elvis

Belen – galsko-keltském bájesloví bůh válek, jenž byl uctíván v Galii, Británii a keltských oblastech Rakouska a Španělska. Byl také spojován s léčitelstvím, světlem a sluncem. Je spojován se svátkem Beltain.

Lug, Lugh – bůh světla, známý především z oblasti Irska, ale také z kontinentální Evropy. S jeho jménem jsou spojeny některé místní názvy, například francouzský Lyon (původně Lugdunum = Lugovo město) či polská Legnice. Jeho jméno nesly také některé keltské kmeny, například asturští Lugonové (Španělsko) nebo skotští Lougiové.

Bres –

Mabon – velšský bůh. Jeho jméno znamená božský syn. Jeho galským ekvivalentem je Maponus nebo Maponos, který byl známý i v Británii. Jeho matkou je podle velšské mytologie bohyně plodnosti a úrody Modron. Mýty o Mabonovi se překrývají s mýty Gwyna ap Nuad, což může naznačovat, že šlo původně o jedno božstvo. Příběh o Mabonovi je součástí rozsáhlejšího mýtu o výpravě hrdiny Culhwcha za získáním obrovy dcery Olwen, který byl zapsán kolem roku 990 n.l. jako úryvek delšího příběhu, který ve své plné podobě není znám.

Jarilo, Jarovít, Gerovit – bůh nové vegetace

Rod, Rodan – bůh zrodu

Rujevít (Rugievit, Ragievit, Rinvit)
– bůh plodnosti a války
– ochránce ostrova Rujana
– posvátným zvířetem je bělouš

Svantovít – slovanským bohem ctěným polabskými Slovany, především na Rujáně kmenem Ránů. Díky politickému vlivu Rujány byl často ctěn okolními kmeny jako nejvyšší z bohů (deus deorum), dary mu přinášely kmeny od Vagrie po Pomořansko, dokonce i dánský král Sven III., ač byl křesťan, mu obětoval skvostnou číši. Jméno lze vykládat pravděpodobně jako kompozitum ze slov svętъ (mocný, silný) a koncovky –vit (pán, vládce, vítěz, bojovník), tedy přibližně mocný pán. To naznačuje, že původně nešlo o jméno boha, ale o přízvisko. Mohlo se tedy jednat o hypostazi či polabsko-slovanskou variantu Svaroga, Peruna či jiného boha. Později byl také uměle ztotožňován s křesťanským sv. Vítem