Už jsem to avizovala v adventním čase. Dětem jsme od začátku nijak netajili, že si dáváme dárky mezi sebou. Dokonce jsme si s Honzíkem povídali o tom, že dárky si dávají lidé navzájem jako připomenutí toho, že dary nesli narozenému Ježíškovi do Betléma všichni, kdo se radovali z jeho narození. Biblický příběh – většinou notně obohacený o zvířátka – ostatně tvoří podstatnou část vánoční besídky u Honzíka ve školce. Letos děti nacvičily se svými učitelkami docela dlouhé hrané pásmo koled (mnohé jsem ani neznala!), Honzík ztvárnil nezapomenutelnou roli Vávry v koledě Půjdem spolu do Betléma.
Alespoň základní představu o Ježíškovi, novorozeném miminku v jesličkách, tedy Honzík má. Ještě předchozí Vánoce byl naprosto spokojený i s představou, že dárky si dáváme mezi sebou. Dokonce ještě několik měsíců po Vánocích vedl v patrnosti, který dárek je od koho: „Tu knížku jsem dostal k Vánocům od babičky a dědy, mami. A taky od babičky Dády!“ Lebedila jsem si, jak nám to pěkně funguje, obě děti jsou s tím úplně v pohodě, žádné zmatky ani traumata z toho, že snad „dětem bereme Vánoce“, se nekonají.
Letos (tedy vlastně loni, že) ale zřejmě zafungovalo kolektivní vědomí ve školce či co, prostě všechno bylo jinak. Honzík přišel s verzí, že dárky nosí Ježíšek. Filípek měl vlastní představu, že dárky nosí hvězdička. Příliš jsem nepátrala po tom, odkud to kluci mají, nechala jsem je vyprávět, když sami chtěli, nebo jsem jen mlčela. Na sílu jsem jim nic nevyvracela. Otázky na sebe beztak nenechaly dlouho čekat.
„Mami, a jak ten Ježíšek donese ty dárky? Vždyť je mimino, leží v jesličkách, Marie ho kolíbá. On nám je nedonese, neumí chodit!“ – a Honzík nabírá na pláč. Filípek se drží své verze s hvězdičkou a je úplně v pohodě, nějaké nechodící mimino ho přece nerozhodí. Zkusila jsem Honzíkovi šetrně vysvětlit, jak to je s těmi dárečky, a že kousek Ježíška je v jistém smyslu v každém z nás, ale evidentně ho má odpověď neuspokojila.
Pořád mu to vrtalo hlavou, a tak asi o půl dne později přišel s další částí příběhu a vítězoslavně mi řekl: „Mami, ty jsi ale říkala, že se Ježíšek narodil v roce nula, že jo?“ – „Ano, to jsem říkala.“ – „No tak to je dobrý, to už mu je 2017 let, tak to je donese, to už umí chodit!“ Škoda, že jsem si ho v tu chvíli nemohla vyfotit. Měl takovou radost v očích, že na to přišel a že jsou Vánoce zachráněny! 😊
Za dalších pár dní ho ovšem totálně znejistěla, ba přímo zdeptala prodavačka v papírnictví, kde jsme kupovali pastelky pro Terezku. Honzík v obchodě objevil nějaké autíčko a chtěl si ho koupit. Řekla jsem mu, že autíčko kupovat nebudu a ani on nemá dost kapesného, aby si ho mohl koupit sám. Prodavačka, zřejmě ve snaze mi pomoct, povídá: „Třeba ti ho donese Ježíšek! Napsal jsi mu dopis, co ti má přinést? A byl jsi hodnej?“ Honzík v tu chvíli pochopitelně slzy jako hrachy, že nenapsal, protože to ještě neumí, a že už to nestihne (bylo 21. prosince) a co teda jako bude s těma Vánocema..?
Snad to paní prodavačku vytrestalo dost na to, aby si příště podobné řeči odpustila. Příčí se mi podmiňování vánočních dárků zásluhami. Vánoční dárky si dáváme proto, že se máme rádi a chceme si navzájem udělat radost. Nejsou za zásluhy, ani za slepou poslušnost. Honzíka ale v tu chvíli tento výchovný rozměr celé kauzy vůbec nezajímal. Utěšila jsem ho, v klidu mu zopakovala, že přece ví, jak to je s dárečky, a že nemusí mít strach, že by žádné nedostal. Přestal plakat, uklidnil se, ale bylo mi jasné, že to ještě nemáme za sebou.
Pak naše vánoční dilema přebila střevní viróza a rázem bylo po problému s Ježíškem. Byli jsme rádi, že jsme rádi, Vánoce šly na chvíli stranou. Dárky pro naše děti jsme s Martinem balili v přítomnosti zcela vyřízeného a v pravidelných intervalech blinkajícího Filípka, dárky pro ostatní členy širší rodiny zcela nepokrytě až na Štědrý den a byli u toho oba kluci. Říkala jsem si, že tím je asi definitivně celé tajemství kolem nadílky vyřízené.
Ale dětská fantazie a potřeba tajemna je tak silná, že to kluci úspěšně odignorovali. Dál se těšili na Ježíška, který jim donese dárky pod stromeček. Chvíli jsme zvažovali, že si Štědrý večer přesuneme až na Boží hod a s rozbalováním počkáme, až nám všem bude lépe, ale nakonec mi to přišlo líto. Po odpoledním šlofíku kluci viditelně pookřáli, a tak jsme nakonec zvládli celou pražskou nadílku skutečně na Štědrý den v podvečer. Radost z dárků vlila oběma klukům do žil tolik endorfinů, že na hodinu zapomněli, že jim není dobře. Honzík tu skandoval „Ježíšek je šikula! Ježíšek je šikula!“ a proběhla i unisono děkovačka na balkoně. Bylo to až dojemně krásné.
Filípek na základě událostí Štědrého večera upravil svou teorii o hvězdičce. Dárky nosí Ježíšek a hvězdička mu s nimi pomáhá. Honzík ještě řešil, jak to ten Ježíšek ví, že si přál zrovna takovýhle auto na dálkový ovládání, a kde ho koupil. „Honzíku, kdo tě nejlíp zná? Kdo ví, co máš rád, co tě baví a co by sis přál?“ „No přece ty, mami. A táta!… Vy jste mu to řekli!“ Nakonec jsme se shodli na tom, že jsme s tím Ježíškovi pomohli. Jsem zvědavá, k jaké verzi se dopracujeme za rok. 😊
Tak tedy dodatečně šťastné a veselé! 😀
Jarka
PS: Já si tu dojíždím v povánočním režimu ještě dnes. Na balkoně pomaloučku kyne kvásková vánočka z blogu Maškrtnica, moje kvásková sladká prvotina. A aby byla opravdu stylová, nastudovala jsem si pletení celé vánočky rovnou ze šesti pramenů. Jsem zvědavá, jak se mi povede a jestli v naší rodině nahradí klasickou vánočku z droždí pletenou po vrstvách. Dám vám vědět, jak to dopadlo. 😉
