Jednou jsi nahoře, jednou dole…

Jak to probíhalo? Od 18:00 hodin předešlého dne jsem nic nejedla, pila jen vodu, abych druhý den mohla nastoupit na odběry, v laboratoři klinické biochemie. Personál byl moc milý, sestřička i pan doktor. Vše mi vysvětlili, a po prvním odběru na lačno mě posadili do pohodlného křesílka na chodbě. Po zjištění výsledku, asi po půl hodině, mi donesla sestřička vypít tu mňamku. Chutnalo to jako hodně vychlazený sprite bez bublinek, který měl v sobě ještě tak půl kila cukru. 🙂 Já jsem měla hlad jako vlk, takže jsem byla vlastně ráda, že si dám aspoň něco sladkého. 🙂 Po hodině od vypití mi byl udělán druhý odběr, po další hodině třetí, poslední. A mohla jsem jít domů. Negativně vnímám snad jen to, že mi bylo po té dlouhé době bez jídla hodně slabo. Ale vyřešila to nachystaná svačinka, kterou jsem mohla slupnout po posledním odběru a nabrat tak trošku sil.

Pak jsem byla domluvená s Davidem, že mě na oddělení vyzvedne. Přestože jsme byli jasně domluvení, kam má pro mě přijít, čekala jsem marně. 🙂 Našla jsem ho nervózně přešlapujícího před budovou, jak mě viděl, tak mě zprcal jak malýho Jardu, kde že jako jsem, že parkuje na místě, kde nesmí, atd. No, dost nepříjemná sprcha, kterou jsem vůbec nečekala a docela mě to rozhodilo. Obzvlášť po pár hladových hodinách to nebylo úplně fajn. 🙂

U nás doma byla moje mamka, která má teď nějaký doktory v Brně, tak tu byla pár dnů s námi. Chtěla jsem se jí svěřit a popovídat, ale měla zrovna dlouhý telefonát a pak spoustu věcí co měla na srdci, že ty moje nějak zapadly…

On vůbec celý ten minulý týden stál tak nějak za, víte co. Těch negativních věcí bylo víc a nahromadilo se to. Tak jsem si to tak všechno v sobě ututlala, nebylo se komu svěřit, až se mi z toho udělalo v sobotu v noci tak zle, že to vypadalo, že pojedeme. Tohle nebylo běžné tvrdnutí bříška, silná bolest v kříži, tlak na konečník, křeče a tvrdé břicho jako kámen. Vypila jsem magnosolv, našla sobě příjemnou polohu na prodýchávání a po asi hodině se to uklidnilo. David mě hladil, bledej a vystrašenej chudák. Myslím, že se bál víc jak já.

Druhý den jsem jela k lékaři, dostala jsem silný dávky magnezia a nařízený klid ve vodorovné poloze. Pro mě ale tenhle stav byl velkým vykřičníkem. Jako by mi moje malá holčička dala jasně najevo, že se jí u mě v takovém stavu nelíbí… „Haló maminko, co to je? Tak tahle teda ne! Neměj takový trápení!“ Silně si uvědomuju, že pokud jsem kdy nebyla dostatečně silná uchránit sebe sama před něčím negativním, tak to teď musím změnit. Teď budu matka a budu chránit svoje dítě. Za každou cenu. A už teď.

Dneska to nebylo na úplně veselou notu, co? Já vím, ale potřebovala jsem to dát ven. Tak mi odpusťte. Příště snad zase z vesela. 🙂

Buďte zdravé a veselé a mějte kolem sebe fajn lidi!

Pěkný víkend, Mia