Jednomatka

BATOLE LIVE! ANITA Ještě než jsem měla Anitku, často jsem slýchala od svých “dětných” kamarádek: “Počkej, až budeš mít taky dítě. To ti teprve začne tóčo. Žádné vysedávání, vykecávání. Uvidíš!” Pak se narodila dcera. A teď zase poslouchám (obvykle od těch stejných, mezitím už vícenásobných matek): “Jedno dítě – žádné dítě. Teď to ještě nic není. Až budeš mít dětí víc, to teprve uvidíš.”

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Nevím, co „uvidím“, až mi k Anitce přibude další potomek. A je mi to vlastně jedno. Matkou jsem ráda a věřím, že tento pozitivní pocit se s narůstajícím počtem dětí bude jen zvětšovat. Ale dělení na jedno- a více- matky občas skutečně sleduji i na hřištích. Teď mě k jednomatkám napadla zajímavá otázka: Jak to že na obou kroužcích, kam s Anit chodím (cvičení a montessori dílna) jsou jen jednomatky? Já chci navštěvovat kroužky i s případným Anitiným sourozencem/sourozenci. Půjde to?

Od té doby, co máme Anit, je „čas“ najednou naprosto novou veličinou.

Je nafukovací. Stíhám toho mnohem víc. Věnuji se Anit. Pracuji. Stíhám (v mezích mých vlastních dost volných pravidel) uklízet domácnost. Píšu tyto články. Vybírám nám byt (naše stěhování konečně nabývá reálných obrysů).

Je bleskově rychlý. Vždyť ještě nedávno jsem tříkilovou Anit houpala na jedné ruce na tygříka. Můj nedávný pokus vměstnat svou desetikilovou dceru do této miminkovské polohy by náhodně přihlížející osoby mohly považovat za dočasné pomatení smyslů. Jaktože je mému miminku už šestnáct měsíců?

Je intenzivní. V podvečer padám únavou. A to mě čeká koupání, pohádka o tom, co Anit vše za celý den zažila, písnička. A konečně (až holčička usne) Tom! Můj. Báječný. Trpělivý. Chápající. Milující. Utěšující. Vařící. Akční. Každý den mu přejíždím po kůži na zádech, jestli už mu konečně neraší. Zatím jsem nenašla ani peříčko. Ale anděl je i bez důkazu.

Toto velebení mého muže má své důvody. Jednak se cítím provinile, že na něj poslední dobou ve článcích zapomínám. Prý o něm píšu jen v souvislosti s tématem mé práce a jeho babysittingu. Takže uvádím na pravou míru: Tom pracuje. Co, pracuje. Dře jak kůň! A taky – připravil mi báječnou oslavu mých narozenin. Jedenatřicet! Ach. Dvacetiletá Veru by mě nazvala stařenkou. Ten poslední rok se nafoukl miliardou zážitků, které bleskově rychle utekly, ale byly tak intenzivní, že na ně nejde zapomenout.

Narozeniny jsem sice oficiálně měla až v pondělí, ale hlavní oslava se konala v neděli. Dopoledne jsme si ve třech zašli na bazén. Anit miluje vodu. Jakmile zmerčila, že balíme její koupací župánek do tašky, začala vesele výskat, znakovat „vodu“, smát se, dupat nožkama a vyzývat nás s Tomem, ať se pohneme. Že už chce jet. Brm brm autíčkem. Hurá do vody.

Po hodině strávené plaváním, cákáním, ježděním na malé skluzavce i velkém toboganu jsme všichni tři (unavení jako koťata) ulehli k odpočinku. My s Tomem jsme relaxovali jen chvilku, protože jsme věděli, že ta pravá pohoda-oslava nás teprve čeká. Probudivší se Anit jsme odlifrovali Tomově sestře Miki a vydali se nekonečnědlouhénebolitříhodinové řádění JEN VE DVOU. Squash (skončilo to remízou a do teď jsem naštvaná, že jsem narozeninově nevyhrála). Saunový svět (hlavně medová sauna stála za to). A pak honem za naším robátkem, které nám mezitím začalo chybět. Teda… Anit po nás ani nevzdechla a užívala si s tetou hřišťátkových radovánek. Dokonce ji švagrová vzala i do dinoparku. Dcera odjížděla domů nadšená, utahaná a s hračkou – tabulkou na kreslení (nevhodnou pro děti do tří let, ovšem ona je přece vyspělá, jak usoudila teta Miki :-)) – kterou si oblíbila a nedá ji z ruky.

Večer jsme ještě zvládli pohádkovou písničku. Po období klasických českých lidovek (s ilustrovaným doprovodem na YouTube) má momentálně Anit v oblibě Svěráka a Uhlíře. Frčí u nás Červená karkulka, Když se zamiluje kůň, Budulínek a Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte. Pouštíte vašim dětem písničky na YouTube? Jaké jsou jejich oblíbené? Napište mi do diskuze. Aspoň se inspiruji.

A narozeninový/slavící den skončil. Byl báječný jako ostatně všechny dny s mými žlutovlásky. A navíc mám teď megazásobu svých dvou drog – arašídů v karobu a lekcí bikramjógy (Tom prostě ví, co mi má dát).

A pro všechny zvědavce, kteří se nás čas od času ptají: Anit dál kojím, spí s námi v posteli, nosíme ji v Ergu, ale používáme i golfky, domluvíme se parádně (pořád frčíme na znakování, sem tam nějaké slovo a spousta významotvorných zvuků) a s nočníkem se kamarádí, jen když si vzpomeneme (já nebo Tom, Anit si zatím nevzpomene).

Tak zatial. Stařenka Veru