Jedno období za druhým

Třeba takový denní šlofík. Nejprve Anitka přes den moc nespala. Toto období skončilo a teď si dopolední i odpolední (a někdy ještě dokonce i podvečerní) spánek doslova užívá. Dřív taky neměla ráda kočár. Teď sice pořád preferuje nosítko, ale kočárem rozhodně neopovrhne (takže si občas můžeme ulevit zádům a miminko „udrndat“ na terase nebo na procházce).

Ohledně jídla jsme taky vypozorovali různá období. Období velkého jezení všeho. Období jezení jen zelených pokrmů (lžičky s oranžovou mrkví, dýní nebo batáty končily u pevně semknutých dceřiných úst). Období jezení kousků (hurá, ať žije baby led weading). Období rozmixované stravy (sotva jsme schovali mixér hluboko do šuplíku, najednou BLW neměl šanci). Období uzobávání, kdy Anit sní pár soust a má dost. Období jezení papírů.

U období jezení papírů se na chvíli zastavím. Nedávno jsem z legrace říkala „svým“ maminkám, se kterými chodím na cvičení s miminky (a do solné jeskyně a na prochajdy), že Anit má povolenou denní dávku půl ubrousku na den. Jenže to přestává být legrace. Jakmile Áňa uvidí cokoliv papírového, dřív nebo později to skončí v jejím žaludku (pokud teda nestihneme s Tomem včas zareagovat). Už snědla kus krabice, toaleťák (ten hodně navoněný), ochutnala dokonce červencový týden z kalendáře. Někdy jí ještě stihnu rozžmoulanou kuličku vytáhnout z pusy (většinou ale ne). No, už aby bylo toto papírové období zdárně za námi.

CO CHUTNÁ VAŠIM DĚTEM? NAPIŠTE VERONICE DO DISKUZE

Jen co se týče nálady, je Aňulka od narození konzistentní. Veselá. Hravá. Zvídavá. Celá naše rodina posledních čtrnáct dní prožívá smutek. Den po vydání mého minulého článku mi umřel dědeček. Okamžitě jsme s Tomem zrušili plánované hory a vydali se na Moravu. Pomáhat s organizací rozloučení. Smutnit. Být spolu. S rodinou. Nastal kolotoč příprav a vzpomínání. Přemýšlela jsem, jestli Anit vycítí tu černou uslzenou atmosféru. A i když jsme se v její přítomnosti snažili nedat na sobě nic znát, naše senzitivní holčička určitě něco zpozorovala. A vypořádala se s tím po svém: Všechny kolem se snažila rozveselit svým odzbrojujícím úsměvem. Nakonec myslím, že právě ona byla tím nejlepším lékem na smutek. A dávkovali jsme si ho všichni dosyta.

Vyčerpání psychické i fyzické na nás padlo až v Praze. Tom si vzal volno a chystali jsme se odpočívat. Čerpat síly. Spát. Jenže to naše sluníčko s námi mělo jiné plány. Jejímu radostnému výskání se nedalo odolat, a tak jsme překonali únavu a brali dceru na různé výlety a přitom se dobíjeli její neutuchající energií.

Ještě když bylo pěkně, vypravili jsme se za zvířaty do Toulcova dvora. Kozy, králíci, koně, všechno ji zajímalo. Na každého čtyřnohého tvora volala a urputně mávala. Taky se poprvé potkala s trávou. Nechali jsme ji lézt po čtyřech a Anit se nestačila divit, že ten terén není tak rovný jako doma, a že ta zelená stébla ji lechtají do dlaní. Už se těším, až uspořádáme nějaký piknik.

Když se pak ochladilo, vzali jsme ji do dvou různých heren/kaváren pro děti. Při příchodu se musíte zout. Všude kolem stolečků je koberec, po kterém můžou děti lézt, batolit se a hrát si s nepřeberným množstvím různých hraček. Rodiče s polovypitými hrníčky kávy běhají za svými ratolestmi a vytahují jim hračky z pusy, zvedají je a utěšují, případně řeší konflikty s ostatními dětmi. Prostě taková rodinná idylka.

Anitka se v herně posadila do svého klasického sedu „na paní starostovou“, při kterém vždy opře ruce v tříslech, zvedne ramena a lokty vytrčí do prostoru. Bedlivě sledovala mumraj kolem, a pak se opatrně vydala prozkoumávat všechny ty nové hračky a atrakce. Nejvíc ji ale zajímaly ostatní děti. Nemohla z nich spustit oči. To ostatně ani my.

Sice se snažíme řídit heslem: nesrovnávat!, jenže někdy je rodičovská soutěživost silnější než zásady. Hned jsme s Tomem zpozorovali jednoho chlapečka, který pásl koníčky poblíž. Vypadal skoro tak velký jako Anit, ale sotva uzvedl hlavu. Hrdě jsem se usmála směrem k dceři, která zrovna torpédovala k houpacímu koni. Z mých Anitku opěvujících myšlenek mě vytrhla maminka onoho miminka: „Jak je stará vaše holčička?“ „Devět měsíců,“ odpovídám a čekám něco jako: „Ta je šikovná.“ A už si v hlavě připravuji hlášku o tom, že kluci můžou být občas trochu pozadu. Jenže maminka mě překvapí: „No, tomu našemu jsou tři měsíce. Jenže je trochu větší.“ Vytřeštím na ni oči. Prý „trochu“! No, ale koníčky pase krásně… na tři měsíce. „Ten je ale vážně šikovný,“ slyším se říkat větu, kterou jsem původně čekala od ní. Takže tolik ke srovnávání.

A na závěr ještě jeden Tomův postřeh: Od té doby, co máme Anit, se mnohem častěji smějeme. A to je fakt!

Zatial. Vaše V.