Je bolest u porodu nezbytná?

Už jako dítě jsem se setkala s pojmem bezbolestný porod a to díky svojí mamince, která si během svého třetího těhotenství pořídila knihu Natalie Makedonové Bezbolestný porod. Tenkrát jsem ještě nevěděla, že porod může bolet, nebo že je to obecně uznávaná norma. Užívala jsem si společně s maminkou její požehnaný stav a těšila se na miminko. Nikdy by mě tenkrát nenapadlo, že maminka medituje právě z toho důvodu, že si přeje prožít svůj porod jako krásný zážitek.

Ta kniha mě odmalinka fascinovala. Byly v ní obrázky těhotných žen v různých situacích a při cvičeních a všude v nich byla cítit posvátnost požehnaného stavu, který ve mně vzbuzoval úctu. Jak zvláštní by pro mě v té době bylo, kdyby mi někdo řekl o tom, že tak nádherný a požehnaný stav je zakončen něčím strašně nepříjemným, bolestivým a dokonce život ohrožujícím.

Maminka se na porod připravovala, meditovala a dbala doporučení a rad paní Makedonové. Upravila si jídelníček, cvičila jógu, a vypadala spokojeně a občas i tajemně, když mi ukazovala své čím dál větší a čím dál neposednější bříško, ze kterého občas vykoukl otisk nožičky nebo jiné nespecifikovatelné části tělíčka.

Když přijela maminka z porodnice, už mi tak šťastná nepřipadala. A dnes, když zpětně hodnotí svůj poslední porod, vždycky říká, že byl nejtěžší. Vždycky jsem od ní slýchala, že se během porodu cítila dobře a měla jen slabé bolesti. Nejtěžší byl právě proto, že v poslední fázi porodu jí lékař sdělil, že dítě je zamotané do pupeční šňůry a musí rychle ven. Pak si vzpomíná jen na jeho nadávky a urážky. Nakonec se takřka zhroutila a lékař vytáhl mého bratříčka vakuovým extraktorem. Byl vlastně zázrak, že přežili.

Myslím, že to, co jsem od maminky odmalinka slýchala o porodu, mě hodně ovlivnilo. A to, co kolem mě říkali ostatní během mého těhotenství, mě ovlivnilo také. Nakonec jsem i já porodila podobně jako má maminka a se stejně dramatickým scénářem, jaký očekávalo okolí.

Zpočátku šlo všechno hladce, prozpívávaly jsme s dulou a porodní asistentkou kontrakce, cítila jsem spojení a neuvěřitelné naladění. Ve vaně jsem se úplně uvolnila a takřka necítila žádné bolesti, bylo to příjemné a krásné, v tom stavu byla jistá katarze.

Pak začalo svítat a vše se změnilo, najednou jako bych to už nebyla já, byl to osud. Nazvala bych to tak. Ale dnes vím, že to byl můj podvědomý program. Takhle jsem si to já naplánovala. Na nějaké úrovni jsem to chtěla mít stejně jako moje máma. Všechno krásný, ale nakonec se to zkazí. Potřebovala jsem si to prožít tak, jako ona. Dnes vím, že to mělo i jiný hluboký důvod a já skrze tuto zkušenosti více poznala svoji maminku a následkem toho i sama sebe.

Myslím si, že se často díky tomu, jak si projdeme a zakusíme zkušenost svých rodičů i předků, sami sebe posouváme o krok dál. Někdy je potřeba si to vyzkoušet „naživo“ jindy stačí si to prostě jen uvědomit a pochopit souvislosti. Je na nás jakou cestu zvolíme. Máme volbu, ale je potřeba zjistit, do jaké míry je vědomá.

Nic není prostě jen dobré nebo jen zlé. Je to zkrátka relativní.

I bolest je relativní. Každý ji prožíváme jinak. Jaká je pro vás bolest? Je špatná? Nebo dobrá? Je potřebná? Co si o ní myslíte vy? Právě vy? Protože to, co si o bolesti myslíme, když do ní vstupujeme, nás ovlivní v jejím prožívání.

Zkuste se podívat na svou bolest, jestli ji pocítíte. Zkuste se podívat na informaci, kterou vám dává.

Naslouchejte svému tělu a vnímejte, co je pro něj to pravé. Třeba vám tělo říká, že chce, abyste zaujala jinou polohu, třeba vám řekne, že teď chcete prostě ticho, nebo že potřebujete více uvolnění (a kde?). A když vám to vaše tělo neřekne, tak vám to určitě řekne vaše bolest, ona Vás totiž upozorní na to, co děláte, aniž byste přitom byli v souladu se sebou.

Porod je proces. Je to otevření se. Otevření může bolet a někdy velice moc. Ale to samé otevření může být extatickým zážitkem.

foto: www.pixmac.cz