Jarní únava
ŠÁRČINA RODINKA Sedím tu, koukám na blikající obrazovku a jako několikrát za poslední týdny nevím co napsat. Kurzor na mě výhružně bliká, ale já stejně nevím. Chtěla jsem začít tím, jak se omlouvám, že jsem se na několik týdnů odmlčela, ale to mi přijde strašné klišé. Stalo se toho hodně a asi se to nedá narvat všechno do jednoho článku, ale sakra kde začít, kde vzít ten prvotní nápad a ten rozepsat do tady toho příspěvku?
Dítě tu kolem mě běhá už hodinu a dožaduje se pozornosti, stojí mi práce a já bych se nejraději na všechno vybodla. Lehla si pod deku a spala. Znáte ty dny? Kdy člověk opravdu nic nechce mozek má naprosto vypnutý. Upřímně, kdybych bydlela sama asi by to tak i dopadlo. Ale bydlím u rodičů a holt to nádobí umýt musím, vyluxovat, pohrát si s mladším, vyzvednout starší ze školy. Do toho dnes začínají prázdniny. Mám prostě pocit, že je toho na mě poslední dobou moc. Jsem strašně unavená, jak po fyzické tak psychické stránce a mám takový ten pocit, že na mě všechno padá. Kdyby nebylo jaro, řekla bych, že mám podzimní depku. Ještě že mám ty děti, které úplně bezelstně dokáží přijít a obejmout, zahřát srdce a duši a i když se člověku pořád nic nechce, alespoň se cítí být milovaný.
Jak s tím bojujete vy? Kde v sobě hledáte tu sílu dát se do práce, do života do praní prádla? Nebo do obyčejného čtení knížky?
Ještě, že už začíná být teplo.
A dál? Asi Vám udělám krátký výčet toho co se za tu dobu u nás odehrálo. Zdárně jsem se dali do rekonstrukce a máme hotovou elektřinu. Zaklápíme stropy, já už vybírám barvy do pokojů a nakupujeme nábytek a pitominky. Jezdíme po bazárcích, bleších trzích a sběrných dvorech. Nedávno můj muž uloupil nádherné dvě dřevěné židle z meziválečného období a nádherný myčák z 50. let.
Já si prodělala těžký zánět močových cest, kdy jsem opravdu 12 dní ležela a myslela si, že už se nikdy nevyčůrám jako normální člověk a teď se mi podařilo upustit porcelánovou mísu na nohu a je ze mě chromajzl.
Valentínce bylo 7. A každým dnem to je víc a víc ženská a Maxík se nám začíná rozmlouvat a je s ním čím dál tím větší sranda. Jenže také je na nich vidět, jak moc jim chybí, jak moc jim chybí ta moje výchova. Týnka si stěžuje že nemám na ni čas a Max je čím dál tím větší rošťák. I z tohoto důvodu jsem se rozhodla, že skončím v práci. Probrala jsem to s našima i s přítelem a došli jsme k závěru, že na pár měsíců si skočím na úřad práce. Budu se přes léto věnovat dětem, pomůžu mužovi s rekonstrukcí, se stěhováním a pak až budeme všichni spolu, tak si najdu práci poblíž našeho budoucího bydliště a tak abych nemusela pracovat po nocích a dojíždět bůh ví kam od bůh ví odkud. Pokud teda nepřijde miminko. Protože jsme se zároveň dohodli, že miminko chceme a že se budeme snažit. Nemáme sice teď moc prostoru, takže to je spíš o náhodě, ale až budeme spolu tak se do toho pustíme střemhlav. Tak držte palce.
Mějte se krásně, obejměte děti, pohlaďte bříška, držte si palce. A nezapomeňte mi napsat jak bojujete s tou totální únavou, ať vím co příště dělat.
S láskou Šárka
-352x198.jpg)
