Dokonce jsme se s dětmi vrátili k našemu plánu, že si necháme pátky jako takový náš „výletní“ den, takovou domácí lesní školku. A tak Honzík většinou nejde do školky a vyrážíme někam na výlet nebo delší procházku. Sice jsme ještě moc takových pátečních výletů kvůli časté nemocnosti nerealizovali, ale se slunečným počasím je to čím dál lepší.
První výlet byl už v první půlce března na Závist. Popojeli jsme pár stanic autobusem a pak se vydali pěšky hledat keltské oppidum a užívat si výhled na Zbraslav. Pozorovali jsme, jestli už se blíží jaro, kteří ptáčkové kolem nás prozpěvují a kudy nejlépe jít, aby nám to v blátě a vrstvě suchého listí tolik neklouzalo. Zpočátku chtěli kluci jít jen za ruku, báli se pádu a byli takoví nejistí, ale po chvíli už nadšeně běhali přede mnou, sbíhali s malých kopečků a přelézali přes padlé kmeny. Ani nám nevadilo, že nemáme pořádný oběd a k jídlu nám musí stačit pokrájená zelenina a anglický rohlík. A jak pravila moje sestra, když jí bylo asi pět, „vejlet bez rohlíku není pořádnej vejlet.“ 😀
Před týdnem jsme zase s kamarádkami a jejich chlapečky (a jednou holčičkou, která ovšem své brášky strčí ve všech lotrovinách do kapsy) vyrazili na hřiště u letiště Točná. Bylo to vlastně v první skutečně jarně teplý den, navíc jsme měli štěstí, že nefoukalo, a tak se na letišti objevilo pár leteckých modelářů, kteří tam proháněli své stroje. Bylo rozhodně na co koukat. Ty dvouplošníky a stíhačku jsem si možná víc užila já než kluci. 😊 Pak tam ještě přistával vrtulník, zkrátka o zajímavé pokoukání nebyla nouze. A prvně jsme taky letos použili piknikovou deku. Točnou jsme si před pár dny zopakovali, ale fučelo a byla mi tam fakt děsná kosa. Poučení pro příště: Zkontrolovat předpověď počasí, a bude-li hlášeno víc než 5 m/s, přiobléknout vrstvu navíc!
S jarním počasím se opět venku vyrojilo mnohem víc dětí na plastových motorkách, odrážedlech a koloběžkách. Taky jsme se k nim přidali, i když musím přiznat, že bych uvítala trochu větší nadšení – především u Honzíka. Kolu stále ještě nepřišel úplně na chuť, bojí se zkoušet šlapat bez pomocných koleček. Jenže s nimi používá kolo v podstatě jako tříkolku, jede nakloněný k jedné straně a o nějakém tréninku rovnováhy nemůže být ani řeč. Kolečka už ho navíc ani dobře neudrží, zdá se, že jsme dosáhli výškového a váhového limitu. Výrobci zkrátka předpokládají, že v 5,5 letech už dítě drandí samo. Ne tak náš Honzík ovšem.
Sehnat odrážedlo s koly o průměru 16 palců je však dost obtížné a nákladné. Dostupné varianty, které se mi podařilo najít, jsou vlastně jen dvě. Buď nějaké super truper eko celodřevěné odrážedlo asi za 8 tisíc korun, nebo kolo 2 v 1, tedy odrážedlo, které lze snadno rozšířit na plnohodnotné kolo. Taktéž za 8 tisíc. Řekli jsme si, že na to tedy půjdeme obráceně. U stávajícího kola jsme odmontovali pedály a dali ho Honzíkovi k používání jako odrážedlo. Potřebuje si trochu obnovit důvěru v to, že dokáže udržet rovnováhu i při jízdě z kopečka a při určité rychlosti, aby pak mělo smysl nabídnout mu pedály. Zatím se zdá, že by to mohlo zafungovat. Pomáhá i motivace mladším sourozencem. Honzík se přece nenechá zahanbit tím, že Filip jezdí na svém malém odrážedle jako drak!
Kromě častějšího pobytu venku a vyhřívání na sluníčku s sebou jaro přineslo také příležitost vyřádit se zahradnicky. Tedy v rámci toho, co je možné realizovat na panelákovém balkoně. Jeden malý truhlík jsem osázela bylinkami, tři větší novými jahodníky, zasadila jsem několik oddenků rýmovníku, které jsem si dovezla od mamky, a pro kamarádky aktuálně rozsazuji divoce přemnožené aloe vera. A tááák mě to baví, rýpat se v hlíně a pozorovat, jak mi pod rukama vzniká něco nového, z čeho bude užitek. O víkendu u mamky jsem si připravila velké nádoby na rajčata, přeházela a přesála uleželý kompost, abych měla pěknou zeminu do truhlíků na balkoně, a teď si užívám panelákového zahradničení.
Kluci samozřejmě „musí“ taky pomáhat (i když se spíš pletou pod nohy): Filípek sel řeřichu, Honzík pomáhal plnit květináčky pro aloe. Potřebujeme dokoupit ještě další, oddenků máme skutečně požehnaně a už je nemáme do čeho sázet. Snad se jich většina dobře uchytí a udělají radost v dalších rodinách. Zbude-li ještě nějaká zemina, založím si asi další truhlík s bylinkami, čím více druhů, tím lépe. Zatím mám jen bazalku, petrželku a libeček. A ještě levanduli by to chtělo, večer tu bude příjemně vonět a odpuzovat komáry. Snad se to všechno na tu naši „zahradu“ vejde!
Mám samozřejmě radost, že se kluci chtějí zapojit a pomáhat mi. Sice to je trošku náročnější časově a na moje nervy, protože přitom rozsypou spoustu hlíny kolem a já ji pak musím uklízet, ale přesto mě těší, že projevují i jiné zájmy než o autobusy a tramvaje. A u babičky a dědy na zahradě je to zase o něco příjemnější, můžou pomáhat při setí nebo sázení, s přesátím kompostu, shrabováním staré trávy nebo listí. Jen ať se pěkně zapojují do prací na zahradě a naučí se, že jahůdky nebo rajčátka potřebují nějakou péči, než vyrostou a můžeme si na nich pochutnat. Naše úrodička na balkoně bude pochopitelně spíše jen symbolická, jahůdky jsme loni počítali na kusy (zatímco mamka na zahradě na kila). Ale výchovně-vzdělávací funkci to doufám splní.
Tak ať vám to pěkně roste!
Jarka
