Máma upletla s tátovou pomocí dvě pomlázky, větší pro Honzíka a menší pro mě, dala nám malé proutěné košíčky a šli jsme na procházku. Pořád jsme se ale někde zastavovali, Honzík říkal básničku a ti lidi, co jsme u nich zrovna byli, mu vždycky dali do košíčku nějaký vajíčka a sladkosti, asi aby už přestal povídat a šli jsme otravovat někam jinam. A všem jim to přišlo hrozně vtipný. Nebo roztomilý. Nebo obojí.
Já jsem se do toho povídání radši moc nezapojoval, žmoulal jsem v ruce tatranku, co nám dala hned ta první paní, a zahodil jsem pomlázku, aby si někdo nemyslel, že se toho účastním dobrovolně. Ale procházka byla fajn. Svítilo sluníčko a na každý zahradě byl nějaký pes nebo slepice, případně jiná domácí havěť, kterou jsem si mohl prohlížet nebo si s ní povídat. A potkali jsme několik traktorů! Když jsme obešli to povinný kolečko po vesnici, mohli jsme jít s bráchou zase na pískoviště na zahradě. Nejlepší je sypat písek do trávníku, ale s tím mají dospěláci bůhví proč nějaký problém. Nechtěl jsem je moc naštvat, tak jsem ho rozhazoval kolem, jen když se nikdo nedíval.
Kromě pískoviště a houpačky přišly na řadu i další outdoorový vychytávky. Třeba odrážedlo. Honzík jezdil na tom svém, co už jsem u něj viděl minulý rok v létě a na podzim. Jenže teď máma odněkud vytáhla i druhé menší pro mě. Děda mi upravil výšku sedla a pak mi to dali, abych to taky mohl vyzkoušet. Moc mi to nešlo, ale určitě to časem natrénuju. A předjedu bráchu! Jezdí děsně opatrně. 😉 Nejvíc jsem si ale krom pískoviště užil klouzačku. Malou procházkou kolem trpaslíka se dá dojít ke žluté skluzavce. Brácha ji nemá rád, protože to po ní jezdí celkem rychle a dole vás to vyhodí na zem, ale to je právě ta švanda! Máma se napřed trochu bála a jistila mě rukama, ale když viděla, že jsem v pohodě a směju se, nechala mě sjíždět celou klouzajdu bez držení. Bylo to fakt boží! Pak jsem si mohl svoje nově nabyté dovednosti vyzkoušet i v neděli na jiném hřišti, co mají tam, kde bydlí naše sestřenice Andulka a Terezka. Mají tam stejnou skluzavku, jen má kolem sebe víc prolézacích prvků, takže mě máma musela nahoru zvedat trochu složitěji než na té klouzajdě u babičky s dědou. Až tam pojedeme příště, určitě už vylezu nahoru sám.
Váš Filip
Jak to vidí máma
Těch pár dní na čerstvém vzduchu bylo jako balzám na duši! Po promaroděném březnu jsme si užili parádní velikonoční pohodu s babičkami a dědou, kluci se dosyta vyřádili na zahradě a já si perfektně dobila baterky. Víc takových prodloužených víkendů prosím. 🙂
Po nemocích jsme najeli opět do standardního režimu školka – plavání – odpolední pískoviště za domem, a zatím se zdá, že se ve všech ohledech daří. I přes poměrně dlouhou absenci na plavání si Filípek svou lekci minulý týden užil, smál se celou dobu od ucha k uchu, začal lektorku volat jménem a nechtěl z bazénu! Asi pomohlo to, na čem jsme se s Móňou domluvily při našem posledním setkání v únoru – s Filípkem jsem tentokrát dorazila na čumendu už na předchozí lekci, aby měl čas rozkoukat se kolem bazénu, sledovat dění ve vodě, poslechnout si říkanky a nacvičit si „dešťové kapičky“ (kopání nožkama při říkance o dešťových kapičkách) a „žábu“ (Žába skáče po blátě a série cviků, které už máme spojené právě s touto říkankou) na suchu, než jsme se vrhli do vody.
Dokud jsme ještě chodili na plavání v jeden den a kluci měli lekce hned po sobě, byl Filípek zvyklý, že napřed koukal ze břehu (pokud tedy moc neječel), případně z mé náruče v bazénu na to, co dělá ve vodě Honzík, a až pak byla jeho vlastní lekce. Od září, kdy jsme to rozdělili a chodím s každým synkem v jiný den, se ale stále nějak moc nedařilo, aby Filípkovy lekce probíhaly v klidu. Částečně určitě proto, že mezi jednotlivými lekcemi byly poměrně dost dlouhé mezery kvůli našim nachlazením, ale pak mě napadlo, že by asi Filípek potřeboval trochu víc času na rozjezd. Největší nadšení a spokojenost totiž vždy projevoval až s koncem lekce, kdy bych u něj čekala už spíše únavu, a když jsme v únoru zůstali záměrně ve vodě trošku déle a lektorka nás připojila na pár minut ještě k následující lekci, Filípek byl jako vyměněný.
Bude to pro mě sice logisticky trošku náročnější ráno, ale co bych pro toho svého chlapíčka neudělala! Úterky tak budou trochu v poklusu – ráno s Honzíkem do školky (někdy snad bude moci tuto část úkolů převzít manžel), pak rychle domů uvařit oběd s sebou, sbalit věci na plavčo a vyrazit o půl hodiny dříve než dosud na autobus. Na plavání si užít „dvojitou“ lekci (první ze břehu, druhou ve vodě), po cestě domů uspat Filípka (to je hračka, po plavání spí jako dudek), a pak do školky pro Honzíka, který v úterý chodí až „po spa“. Ostatní dny už tak hektické nejsou. Většinou.
V pondělí nás ovšem čeká snad ještě divočejší scénář – vyzvednout Honzíka „po O“, valit rovnou na plavání a dát si kromě standardní Honzíkovy lekce ještě i dvě náhrady (každý kluk jednu), aby nám nepropadly už zaplacené lekce z jarního kurzu. Asi nebude moc prostoru na Filípkovo rozkoukávání, ale snad to spolu zvládneme. Jak jsem si už mnohokrát vyzkoušela, když se chce, jde všechno.
Naposledy jsem měla příležitost ve čtvrtek, kdy jsem se rozhodla, že využiju ještě aspoň jeden vstup na své končící permanentce do ZOO, a odhlásila Honzíka ze školky. Ukázalo se to jako dobrá volba. Počasí nám přálo – ráno bylo slunečno, pak pod mrakem, a první dešťové kapky nás zastihly až na cestě domů, doslova pár desítek metrů před domem. Chvílemi jsem tedy fungovala v režimu „matka soumar“, ale stálo to za to! Vybavená kočárkem, manducou, nosícím šátkem, svačinkami, pitíčkem, náhradním oblečením pro oba a čepičkami pro každou variantu počasí, vyrazila jsem s dětmi k nedaleké zastávce autobusu a průběžně na mobilu kontrolovala čas, jestli stíháme ten správný nízkopodlažní autobus na Kačerov. Filip si hověl v kočárku, ale Honzík klusal vedle a začal protestovat. Posledních asi 400 metrů na bus jsem to tedy vzala indiánským během s Honzíkem na zádech v manduce, a v pravidelných intervalech (asi po padesáti metrech) jsem mu připomínala, aby mě neškrtil. Musel na nás být výborný pohled! 😀 Ale co, bus jsme stihli a já si díky tomu ušetřila spoustu schodů do metra na Kačerově, které bychom jinak museli absolvovat, pokud bychom linku 157 nestihli (zajíždí totiž přímo ke vstupu do metra, zatímco ostatní projíždějící autobusy jen zastaví u podchodů na opačné straně silnice a vy tak musíte projít poměrně dlouhý úsek po schodech dolů, nahoru a zase dolů… Neuvažuje třeba DPP, že by na Kačerově zbudoval výtahy? Byla bych za to opravdu moc vděčná, a věřím, že bych nebyla ani zdaleka sama! I děkovný dopis bych napsala :-)).
V ZOO jsme byli ve svém živlu všichni tři. Já nejvíc u novorozeného slůněte, hrochů a goril. Kluci oba v tramvaji, kterou spolu mohli řídit, Honzík navíc ve stánku se suvenýry, kde jsme spolu zodpovědně vybrali ty nejhezčí omalovánky (koupili jsme prostě oboje), a Filípek na lávce u Afrického domu, odkud mohl pěkně z nadhledu pozorovat bagr hloubící jakýsi příkop. Všichni jsme si prostě přišli na své. 🙂
Zpáteční cesta byla tedy opět trošku náročnější, protože Honzík usnul na sedačce v metru. Skoro jsem ani neměla to srdce budit ho, když jsme potřebovali vystoupit. Bylo jasné, že pokud něco nevymyslím, cestu domů prokňourá. Do manducy už jsem ho ale dávat nechtěla, to by se fakt nedalo. Takže plán B (protože vždycky existuje plán B) – Filípka na záda, Honzíka do kočárku. Zvládli jsme to i s mezipřistáním v Lidlu, Filípek se dokonce celou dobu na mých zádech krmil křupkami a užíval si nový výhled. Jen tedy nevím, jak to dělají maminky tří a více takto malých dětí? To je level, na který se asi ve hře zvané mateřská/rodičovská dovolená už nedostanu (díkybohu, dodává manžel).
Ať máte skvělé skóre, s jakýmkoli počtem ratolestí! 😉
Jarka
