Naposledy jsem téměř 3 hodiny kontrolovala smlouvy připravené bankou kvůli hypotéce. Samé všeobecné podmínky a jiné podmínky, programy a tak. Je pravda, že výše splátky a všechny věci okolo nového budoucího domu mě nepřekvapily, ale ani nepotěšily. Než půjdu do práce (a to jsem si rodičovskou o 7 měsíců prodloužila) budeme chudí jako kostelní myši. Jenže pořád to jinak nejde. Bude to vlastní bydlení, v tichu, soukromí a pohodě – maluju si. A za to jsme skoro ochotní dát první i poslední peníz. Naštěstí to tak nějak vytušily a hrají si. Jsou to zlatíčka.
Adámka čím dál víc baví hraní s dětmi. Mrzí mě, že nevyšla školka. Třeba to ještě nějak dopadne, určitě to zkusíme i během roku, co kdybychom měli štěstí. Adámek by byl nadšený. Zatím můžeme pracovat na nepotřebě plenek. Je to už skoro ostuda, že tak velký kluk chodí pořád v plínce. Jenže stále platí, že zůstávání u babičky nočníčkování neprospívá. Stejně tak, jako pohodě Adámka. Snažíme se ale tím úměrně, čím se zvyšují teploty venku. Adámek doma běhá jen v podkolenkách a bačkůrkách – ty mít musí, protože jsme byli na ortopedii a Adam už potřebuje vložky do botiček – má po manželovi ploché nohy.
To Zorinka vypadá, že bude po mně a nožičky má už teď více vykreslené, co se týká klenby, než bráška. Zato stále nelozí ani nechodí. Je to lenoch a chce se stále jen nosit a mazlit. Ve svém plazení nás ale baví, protože ani pomalejší tempo než chození (plazení vypracovala k naprosté rychlosti) ji nezastaví a pokud si hrajeme například s kostkami, všechny nám je za zády posbírá a nahází zpět do krabice. To brášku uklízení rozhodně takhle nebaví. 🙂
Jako žito bych však někdy přetáhla toho mého chlapečka. Zkouší ve svých skoro třech letech mojí trpělivost někdy až nelidsky. Pokud řeknu A, chce vždycky B, máme-li dělat C, upaluje vyhazovat D a dostat ho tam, kam chce člověk zejména, pokud pospíchá, je někdy téměř nemožné. Sama sebe se v duchu často ptám, kam zmizel ten můj milovaný, poslušný kluk. Jenže on vyrostl a chce dělat věci po svém. A chyba je ve mně. No považte. Často si říkám, že chyba je ve mně. Příklad za všechno. Oblékám ho a říkám a vysvětluji, jak je důležité spěchat, abychom nebyli u paní doktorky pozdě. Přebalím a povídám doslova: „Vyskoč“… a divím se, že to udělá, břinkne mě do brady hlavou, až mi čelist zapraští a rozpláče se, protože i jeho to bolelo. No nejsem já trubka?
Tak často už jsem si všimla, jak špatné dávám příkazy, nebo jak si neuvědomím odlišné chápání nás obou. Pak se mu dodatečně omlouvám, ale to je někdy pozdě a zbytečně si zadělávám na problém. Je to chlap a ještě přímočaré dítě. Všechno chápe doslova. Jasně a napřímo. Zato já… vzorce chování své mamky nebo táty, ty někdy tak vylezou napovrch a zabolí. Nevím, jak na ně. Trápí mě, že z nich neumím vykročit, protože to, co někdy předvádím, to není to správné. Nejvíc mi vadí utkvělá představa a nereálné očekávání. Mnohdy zadám úkol a očekávám, že bude nějak splněn. Jenže mi nedochází, že způsobů, jak jej splnit, je mnoho. A dva lidé, při nejlepší vůli, si stejný způsob nevyberou – logicky zejména, pokud je věkový rozdíl přes třicet let. No a problém je na světě. A já jsem nervózní, protože to nejde podle mých představ. Jenže v sobě jasně tuším, že moje představa není představa mého syna a možná nikdy nebude. A mně zbývá, abych se tomu přizpůsobila. Protože není důvod kazit mu radost, plány a vyšlapávat nechtěné cesty nebo bořit překážky, když o to nikdo nestojí!
Vím, dělat chyby je lidské a nikdo se jich nevyvaruje, avšak doufám, že z tohoto svého stínu skutečně dovedu vystoupit a časem se to podaří. Dialog je vždy lepší, než monolog (zvláště bez posluchače), dohoda lepší, než rákoska. Jdu… učit se jinému myšlení a jinému přístupu, držte mi palce, a pokud někdo máte zkušenost s kurzem Nevýchovy, budu ráda za poznatky a pocity.
Zuzana
