Stále se u nás tedy smrká a frká, kucká a kejchá, utírají se nosánky. Nejlíp je na tom asi náš taťka. Ten si sice několik dní stěžoval na mužskou smrtelnou nemoc, avšak nakonec to vypadá, že jemu jedinému se náš „moribundus“ vyhnul. My slabší jedinci jsme si ale statečně prošli nejhorším a i nadále se potýkáme s dozvuky nemoci v podobě snad nikdy nekončící rýmičky. Bohužel, pro Maxíka je to záležitost natolik nepříjemná, že naše dny stále stojí pod jejím náporem za „velký kulový“. Je to přeci jen ještě prstko, které i taková banalita dokáže pořádně potrápit. Přidejte k tomu další nekonečné trápení v podobě zoubků a máte zaděláno na celkem slušně protivných čtrnáct dní plných „ne, ne, ne“ a vztekání se při utírání nosu.
Alexovi už víceméně nic není. Nemá nic víc než odcházející rýmu. A mně je lépe teprve dnes. Neškodný bacílek rýmy mi díky mému astma přerostl ve slušný zánět průdušek. Předchozí dny jsem jen chodila a funěla a sípala. Ven na procházky se musí samozřejmě denně, aby mě naše pusinky nesežraly, a tak denně při nejmenším jednou počítám pod tíhou svou, Maxovou a firstbiku každý schod a polykám při tom andělíčky, i když jsem na suchu. Už abychom z toho byli venku, protože hrozí, že supermáma za chvíli padne a bude vymalováno.
Nedávno jsem si uvědomila, že tyto mé články občas alespoň trochu doopravdy fungují jako takový můj deníček. Ten, který jsem si nikdy nepsala. Občas se přistihnu i u psaní něčeho, co už bych asi psát takto veřejně neměla, ale ne vždy to zcenzuruji. Koneckonců se zásahem do soukromí se při psaní takovýchto článků asi musí počítat. Co myslíte?
Od určitého článku partner mé příspěvky raději nečte. Asi ví proč. 🙂 Vlastně jsem vás takovým odlehčeným a někdy snad i mírně humorným způsobem nechala nahlédnout do našich vztahových problémů. Snad na tom není nic špatného. Problémy jsou všude a obzvláště tam, kde se tváří, že je vše v největším pořádku.
Tentokrát píši příspěvek opravdu brzy a ani si nejsem jistá, jestli ho dnes i dokončím. Pod tíhou osobních problémů jsem se totiž přistihla při neodolatelné touze se ze svých splínů vypsat. (Hned z první ruky už to schytala na Facebooku kamarádka Bára) Je to však vhodné? To posuďte sami. A těm, co se to moje stěžování nelíbí se předem „omluvuju“.
Asi jste si už stačili všimnout, že kromě našich dětiček mě občas dokážou pěkně potrápit ještě naše babi a náš tatínek. Tentokrát kraluje ta druhá osoba. Nebudu se rozepisovat do podrobností a konkrétností. Jen bych chtěla vyjádřit svůj úžas nad absurdností situace, kdy vás ona osoba již několikátý den lynčuje za vaše, alespoň pro vás, nevinné rozhodnutí v naprosto banální záležitosti. Neboť pro ni bylo z nějakého – pro mě stále neznámého a zatajovaného – důvodu nezbytně důležité, abyste se rozhodli jen pro tu jednu, nesporně správnou, variantu. A co víc, ta osoba nijak výrazně nehnula brvou, aby do vás obrazně řečeno kopla, když začínalo být jasné, že pro vás je správná ta varianta druhá. Chápete to??? 🙂 Já myšlenkové pochody takového jedince nepobírám a mám za to, že když jste druhému neuškodili schválně, protože jste vlastně ani nevěděli, že v rozhodování se mezi A a B o něco jde, jste v tom vlastně nevinně.
Když se budete rozhodovat, jestli sníte jablko nebo hrušku, myslíte si, že je to zcela jedno. Vždyť jaký následek by mohl mít ten nebo onen výběr? V místnosti s vámi ale bude osoba, která bude vědět, že po pozření jablka někdo jiný zemře. Zato když se zakousnete do hrušky, bude vše v pořádku. Vy ve Vaší nevědomosti zvolíte jablko, neboť ho máte raději než hrušku. Osoba, která jako jediná ví, o co v té situaci jde a zná tedy následky Vašeho výběru, Vám ale ve snědení jablka nezabrání. Teprve až když někdo zemře, Vám oznámí, že jste něco zvorali a ani neprozradí, že jste tím snědením jablka někoho usmrtili.
To jsem se jen na obyčejném příkladě snažila zkonstruovat naši situaci. Stále nevím, co jsem svým výběrem pokazila, a prý se ani nikdy nedozvím. Tudíž mne snad chápete, že si v roli lynčovaného připadám neprávem. Vždyť já stále nevím, o co šlo nebo co jsem pokazila. Ale to nevadí, holka. Trpět budeš stejně. No jo, jenže kolik toho ještě naše supermáma vydrží? Padlo pár ošklivých vět. Takových, co se podle mě ani nahlas nevyslovují, a už vůbec se neříkají ženám v mém stavu i situaci. A já na to říkám: ,,Taťko,styď se!!!“
Doufám tedy, že jsem Vás pouze neobtěžovala našimi spory. A snad to některé z Vás i pobaví. Na jednu stranu mi ta situace totiž přijde i komická, když si uvědomím, že vlastně ani nevím, za co trpím. Ale mohu za to každopádně JÁ. Nebo je to spíše k pláči?
Loučí se s Vámi, dnes lehce upřemýšlená a přejetá SUPERMÁMA.
-352x198.jpg)
