Jako hrošice

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Při pondělní návštěvě poradny jsem pana doktora přemluvila k UZ a náš malý brouček už má dle odhadu 2900 gramů. A dnes už určitě zase o něco více. Kolegyně v práci, kde jsem se cestou zastavila, mi však tvrdily, že mám docela malé bříško. Tak nevím, kam daly oči. 🙂 Oproti nim si mě totiž pořád dobírá můj taťka a říká, že není možné, že mám v břiše jen jedno dítě. 🙂 No ale ať si každý říká, co chce, ono na té velikosti stejně tolik nezáleží. Důležité je, že je malý v pořádku a že už teď je to takový chlapák.

Musím však říct, že budu ráda, až bude venku. Tyto poslední týdny už opravdu nejsou moc příjemné, hlavně v době právě nastalé vlny veder. Asi je to i tím, jak je už velký a prostor kolem sebe má stále stísněnější. I jeho kopance jsou mnohem silnější a intenzivnější. Sice je hodný, protože mě nechá spát v noci, což velmi oceňuji. Aspoň se oba můžeme pořádně vyspat do zásoby. Ale přes den je to pěkný divoch. Už mu nevyhovuje žádná moje poloha, asi by byl nejradši, kdybych pořád ležela na levém boku, což u mě přes den opravdu nehrozí, maximálně tak na chvilku po obědě. Když jakkoli sedím, neustále mě kope, když si stoupnu nebo chodím, je víceméně v klidu, ale to zase není nic moc pro mě, protože to těžké břicho tlačí na vše, co je pod ním.

Taky si připadám stále více neohrabaná, opravdu jako zmíněná hrošice. Přetáčení v posteli mi působí obtíže a o chůzi ani nemluvím. Ta se mi tak změnila, že jsem zvědavá, jestli se pak srovná a začnu zase chodit normálně jako člověk a ne se valit jako parní válec. Jakákoli aktivita je pro mě více a více náročná. Na kurzu nám Pavlína doporučovala od 36. tt. chodit každý den na 1,5 hod. na procházku. No to je pro mě teda opravdu nemyslitelné. Půl hodinky maximálně. A to ještě večer, když už není takové teplo. Ale taky to nevyjde každý den. Večer už jsem většinou dost unavená. Takže to pak skončí 10 minutovým obejitím bloku se psem, kterému se taky nikam nechce, a hurá zase domů. Aspoň však nějaký pohyb mám.

Teď to vyznělo skoro, jako kdybych se celý den válela. Ale to ne! Právě, že celý den pořád něco dělám. A jak už jsem psala, skoro nestíhám ani odpočívat. Jenže mi zkrátka nejde do hlavy vsugerovat, abych odpočívala, abych se na všechno vykašlala a hodila kopýtka nahoru, že za pár týdnů už na to rozhodně nebudu mít čas. A to se mi to snaží říct i moje tělo, které je z kdejaké námahy mnohem dříve unavené. Jenže já si vždycky chvilku odpočinu a pak jdu zase pokračovat. A do porodu mám naplánovaných ještě spoustu činností, které chci zvládnout. To ovšem půjde pouze za předpokladu, že neporodím dříve než v termínu.

Posledních pár dní mám pocit, že to snad nastane každým dnem. A rozproudil to náš úterní výlet ke kamarádce do Ústí nad Orlicí. Z Hradce se tam dá jet dvěma zhruba stejně dlouhými cestami, ale protože na té jedné, zcela jistě příjemnější a pohodlnější, by nás čekaly hned tři uzavírky a tím pádem velké zdržení, rozhodli jsme se pro druhou. Jenže daní za rychlejší cestu mi byly dost časté výmoly a nerovnosti na silnici, které se našemu malému moc nelíbily. Ono se mu nelíbí ani, když jedu od nás do města (cca 5 km), protože tu je cesta taky dost rozbitá, natož když takto musel jet 60 km tam a 60 zpět. Občas se tam tak vztekal a tlačil, že jsem měla pocit, že už se snad chce procpat až ven. Je zajímavé, že už jsme touto cestou párkrát jeli, ale její stav si člověk uvědomí až v takovýchto chvílích.

Musím však pochválit manžela, který když viděl, co to se mnou (s námi) dělá, jel opravdu opatrně a snažil se všem těm dírám vyhýbat, jak to šlo. Náš malý od té doby zesílil svou fyzickou aktivitu a častěji se objevují i poslíčci. Jsem tedy zvědavá, jak dlouho ještě zůstaneme dva v jednom. A docela se děsím úterního výletu do Prahy, kde mě čeká ještě poslední focení ve Fotopromě. Ona D11 taky není zrovna silnicí roku. Asi si s sebou radši vezmu už sbalené tašky do porodnice. 🙂

Hezký zbytek parného týdne

Denisa

Denisa právě prožila 38. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?