Jak se stát kočkou

Začalo to před pár týdny. Najednou, přes noc (možná i trošičku přes Vánoce), se mi povážlivě zvětšilo bříško.

A právě na onu schůzku kvůli domku mi nebylo jedno, jak vypadám. A navíc jsem věděla, že tam bude zima jako v ruským filmu.

Takže co si mám, chjo, dát na sebe? Následovala panika. Poprvé. : -)

Jestliže mám být celý den doma, moc to, pravda, neřeším. Něco pohodlného někde vyšaším… tedy zatím to tak bylo. Ale i tam už mě zastihl nepřipravenou nepříjemný fakt. Můj šatník se zcvrknul na pár kousků, které když ušpiním, mám problém. Panice podruhé jsem se vyhnula jen zázrakem. Zachránily mě domácí kalhoty mého manžula. Ale jen na dobu, než přišel z práce – já však naštěstí stihla vyprat a vysušit ty své špinavé – ale pssst, jemu ani muk!

Dalším důvodem k přemýšlení nad zákeřnou otázkou módy v těhotenství (nebo spíše nad pouhou potřebou zakrýt holou zadnici) se stal telefonát z ateliéru Fotopromě, kde mě budou příští týden fotit. Co jen si s sebou vzít? Panika podruhé. Dorazila za mnou až do práce se silou sobě vlastní a poté mě zahnala do obchodu, kde jsem si koupila super sukni. Natahovací! 🙂

Nechtělo se mi ale z peněženky vytáhnout moc peněz najednou za nové těhu oblečky, když vím, že být znovu těhotná už nejspíš neplánuji. Také zároveň při strachu, že se mi pánev už nestáhne a zůstane mi místo velikosti 34 velikost 42, kterou zpravidla teď kupuji, bych měla spíše šetřit na nový šatník po těhotenství. Kdyby se vám chtělo napsat mi do diskuze, jak jste to měli s pánví a její velikostí před a po vy, budu nadšená – ať vím, do čeho jdu a na co se připravit.

Doma jsem poté začala třídit a hledat. Hledat a třídit. Zatracovat a znovu schvalovat… …přebírat.

I půjčením od kamarádek se mi sešly moc pěkné kousky. Aby to nebylo jen na nich a abych na oplátku poté měla čím přispět sama, ve výprodeji jsem přeci jen ještě pořídila pár nových hadříků. Ale nepřeháněla jsem to. Spíš jsem vsadila na prádlo, které se mi každodenním nošením a častým praním téměř rozpadlo. Těhotenské podprsenky jsou bezvadné a kalhotky beze švů – na ty nedám dopustit už vůbec. Také jsem koupila jednu noční košilku s tříčtvrtečním rukávem – delší neměli.

Tím jsem tedy vyčerpala prozatím nakupovací posedlost (po docela dlouhé době), peněženku a trpělivost svého synka, který se vybírání musel účastnit.

A sebe jsem uklidnila.

Docela.

Že jsem i v tomto období celkem za kočku. Cítila jsem to tak. Vlastně – cítím se tak. Kdybych to nepřiznala, tak bych pěkně kecala. 🙂

Ovšem jen, pokud nesedím zrovna celý den doma. Z lenosti pokožka odpočívá bez make upu a tělo nacpu jen do těch zmíněných tepláků nebo domácího oblečku. Jenže ouha. Velikost bříška už pokročila a ani vytahané kusy nestačí. Tady právě začíná úskalí zimního těhotenství.

Mnoho kamarádek (i moje mamka) mi říkalo, jak je zimní těhotenství oproti létu pohoda. PCH!!!

Přemýšlím marně, kde k takovému názoru přišly. Pominu fakt, že s kočárkem, co tlačím, mě v MHD nikdo nepustil sednout ani nepamatuji, přestože už i v kabátu je těhotenství nepřehlédnutelné – přisuzuji to kočárku. Ten je totiž trnem v oku leckterému důchodci, cizinci, mladíkovi či studentkám – navíc s kočárkem si můžete sednout jen na velmi výrazně omezený počet míst v dopravním prostředku (kde navíc nemáte podle piktogramu, kterým se někteří řídí, právo k sezení – proč, ptám se), a to sedící jmenované většinou nenapadne. Nebo napadne a ostentativně Vám dávají najevo, že za buben si můžete sama a není jejich starostí vás v takovém případě s těžkým kočárem pustit sednout.

Spíš bych ale chtěla říci, že už i bez dítěte a kočárku mám co dělat, abych se v přetopených dopravních vozech nesvlékala i z kůže. Navíc prvního musím vždy svléknout syna, protože by mi spustil vyrvál – vedro nesnáší. A tak první je svlečen on, pak teprve já a už funím. Z té námahy, ze stání a chůze, z vedra… a to i přesto, že jedeme třeba jen pár stanic – venku je mi pak totiž o to větší zima, zejména když foukne vítr, pokud se uvnitř zpotím. A to nechci ani mluvit o tom, že se málokdo stará i jen o takovou nezbytnost, jakou je, mít se jako těhotná maminka, kde držet – přestože požádáte. „Máte přece kočár, ten má madla, držte se ho.“ – tuhle mi řekl jeden důchodce. Zvláštní, že on měl hůl a přesto se držel madla autobusu. Také názor, že „oni se TENKRÁT s kočárkem vydávali jen do okolí a nevozili se po městě“ není ojedinělý. Chtěla bych mít pohotový jazyk své sestry, která dokáže na takovou větu odpovědět něco ve smyslu, že za první republiky měli třeba doktoři ve zvyku chodit do domácnosti za pacientem. Smála jsem se v duchu ještě několik stanic. Ale obecně úsměvné to není.

A díky svlékání a teplu v MHD, ale nejen proto, si často povzdechnu: Zlaté léto!!! Vedro je přinejhorším všude! A většinou se jde před ním i schovat. Ale jste na to připravení a oblečení. Mám děťátko narozené v srpnu a nadávám, že léto prostě bylo lepší. Ano, člověk se potil. Bylo mu teplo… ale nepotřeboval se stále vysvlékat, protože víc už to zkrátka nešlo. Na doma mi stačily šaty, slabé, bylo jich pár na výměnu a praní. Teď se potím stejně tak (námahou, stálým svlékáním v prostředcích, kdy se mi občas dělá i mdlo z toho, že už si nic svléknout nemůžu, nebo ze stresu, protože nestíhám zase všechno včas obléci a vystoupit…).
A zima a vedro provází i noc.

Samostatná kapitola by mohla patřit nočním úborům. Předloni jsem spala v tenké noční košili. S holými rameny. Teď, protože naše batolátko nejraději a nejlépe spí, pokud je v ložnici velká zima, klepu se jako ratlík v nočních košilích s krátkými rukávy. Mám s dlouhými rukávy jen jednu. A ta má výstřih, že se někdy budím s holými prsy – zimou. Ať utáhnu šněrování, jak chci silně. Jenže menší velikost mi zase táhla přes boky. A ostatní mé noční úbory jsou pyžámka. Jenže… a to je další úskalí těhotenství – mají problém, který si říká „guma v pase“. Je špatně řešitelný… Prakticky jen jedním způsobem – šaty nebo overaly. Nebo noční košilky.

Zimní těhu overal na ven pro dospělé jsem nesehnala. Je to nedostatkové zboží. Navíc by vzhledem k četnosti čuracích pauz byl nepraktický, nebo by do něho foukalo. Šaty zase musíte doplnit vhodnou gumou v pase v podobě punčoch, pokud nechcete zmrznout. Takže opět žádné řešení. Tedy alespoň co se týká práce a venkovního času. Na noční košilku z flanelu jsem si koupila látku – teď už jen najít kousek času a pustit se do ní, než bude květen. A problém času stráveného v domácím? Ten opět za mě vyřešil můj manžul.

Udělal ze mě Super Kočku! Doslova.

Koupil mi – v dobré víře pyžamko – kočičkové. Ano, je to ten úborek z fotky! Overal, bezčurací (naštěstí ještě tak často nechodím), ale zato super skvělý. Má nejen ouška, ale také ocásek! (Ten ocenil zejména náš malý synek.) No, vlastně jak jsem si ho oblékla, věděla jsem, že doma už nechci chodit v ničem jiném. Po odchodu do věčných lovišť zapůjčených lacláčů, které dosluhovaly, jsem s gumou v pase zápasila každý den, Evička v bříšku snad ještě víc. Teď mám vystaráno. Neumím si představit, že s ocáskem a hlavně kapucou s oušky někdo dokáže v noci spát (obojí by mě strašlivě tlačilo), ale jako domácí obleček je kočka naprosto nepřekonatelná! A také by byla škoda, kdyby ji nikdo neviděl…

A já i s těhotenským bříškem, zvláště když přijede pošťačka nebo se zastaví kamarádi, se cítím opravdu skvěle – jako KOČKA! Z komiksu. 🙂 No a? Proč se přece nezasmát na vlastní těhotenský účet? : -)

Buďte i v těhotenství kočky a nenechte se vysmát,

Zuzana

Zuzana právě prožila 22. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?