Jak se nespoléhat…

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Plně se soustředila na kopání do sondy ultrazvuku a špulila pusinku. Má už asi kilo a půl a vypadá to, že by nemusela být tak veliká, jako Adámek. Obecně je to prý asi tím, že jsou holčičky drobnější – ale ani to není pravidlo. Proto i když je pravděpodobnost, že opět dojde na sekci, vyšší než by se mi líbilo, nemusí to tak být. Ale nemá cenu spekulovat – dovím se to až v porodnici, až tam začnu docházet – tedy to, jak se tam na to dívají. Takže jsem sama zvědavá, jak to dopadne. A hlavou dolů už je konečně otočená. No tak sláva.

Stejně tak jsem zvědavá, kdy se zbavím virózy. V úterý nám došel Multi-sanostol sirup a ve čtvrtek už jsem někde něco chytla – začalo mě pálit v krku a do soboty už jsem měla hlásek jako konipásek – průvodní jev, že se něco děje v krku a na průduškách. A tělo protestuje u každého pohybu a horizontální polohy.

Léčím se Vincentkou a snažím se při záchvatech kašle se nepočurat (nevěřili byste, jak je to namáhavé, přestože jste třeba před minutou byly). A taky nevzbudit Mítačuta, co to posledních pár dnů samozřejmě chytil ode mne (a zase mu k tomu rostou zuby), takže se pravidelně uprostřed noci stěhuji z ložnice buď k sestře do pokoje, nebo do obýváku na dvojsedačku, abych tam dalších mnoho hodin probděla, než vysílením z kašle a námahou svalů břišních, znovu usnu. On zrovna tak.

Jen minulá noc byla výjimkou – rovnou jsme se s manžulem domluvili, že si lehnu k sestře. Usínání bylo horší – většinou zaberu, ledva se dotknu polštáře (až na výjimky), tentokrát jsem se záchvatem kašle nevzbudila, ale kvůli záchvatům nemohla usnout. Povedlo se mi to tak po dvanácté, asi dvě hodiny po ulehnutí. A do pěti do rána jsem skutečně spala! V kuse! Sice jsem se vzbudila opět s hořícím krkem a šíleným knedlíkem v něm (to kvůli dýchání otevřenou pusou – poslední dobou prý vypadám, jako když jsem permanentně na indiánské válečné stezce, neb mám pravidelně kvůli dýchání „bradu vystrčenou bojovně vpřed“ – no, spíš se obávám, že mám takový ten výraz nepřílišné duchaplnosti, ba přímo tuposti – tedy povolenou bradu, jenže co dělat, když nos to nepobírá???), ale to se dá pominout – a dokonce jsem znovu zanedlouho usnula a spala až do osmi.

Na rozdíl od manžula, který už od pěti Adámka uspával marně – v půl šesté naše nemilosrdné dítě na zvuk projíždějícího vozu prohlásilo „tataČČČČ!“, tedy označení pro autobus (napadlo Vás někdy, proč některá slova řekne dítě perfektně – Adam slovo „auto“ řekne moc pěkně – ale tomu podobné zkomolí naprosto bravurně v něco, co zní spíše jako vysvětlení činnosti otce na wécé) a ukázal na dveře. Tím jednoznačně rozhodl, že spát se už prostě nebude.

Ještě, že dnes letěl Jiří do Frankfurtu a poté, co si odbude večerní setkání v místním baru s jedním kolegou, zapluje do postele a snad se bez nás Chrchlů konečně vyspí… aspoň několik hodin bez vyrušování. Jen se bojím, že odjížděl s knedlíkem v krku…

Doufala jsem v pomoc mé sestry, která tím, že mám indispoziční volno z práce, abych se vyležela, nemusí hlídat v Praze, ale bohužel se jí to volno také hodilo a přijede tedy pomoci, ale zítra až někdy kolem třetí. Skočila jsem i po takové nabídce. Jsem totiž opravdu vyřízená. Vůbec se to nezdá, ale bolí mě celé tělo, nemám sílu malého ani zvedat do židličky na jídlo, a jsem obecně moc ráda, když mi s ním pomůže… pohrát si, vzít ho ven – bude-li mu lépe, nebo jen uvařit a zabavit, než si chvilku třeba lehnu.

Na tomto místě by se chtělo říct, že je fajn bydlet s babičkou – mou mamkou. Jenže to by mi nesměla říct zrovna nedávno, že jí to s malinkým samotnou nebaví… (což jsme si za těch jeho 18 měsíců už stihli všimnout.) No nejsou prostě všechny babičky takové, co chtějí s vnoučky strávit mnoho ze svého volného času.

Vlastně mi i teď, co bude Jiří pár dnů pryč, slíbila, že pomůže. Tedy tak jako obecně. Spíše mě uklidňovala, že bude mít ve škole tento týden docela volněji.

Hm. Jsem ráda za svůj instinkt, který radí, že se na to nedá spolehnout.

V pondělí po škole jely s kolegyní ke kadeřnici (to jsem stejně musela k paní doktorce), dnes jsem musela Jiřího vzít na letiště a vrátit se autem, tak jsme malého vzali s sebou, protože babička chtěla pracovat na zahradě, a když jsme se vrátili, slyšela jsem jí telefonovat s kamarádkou. Zítra se sice asi v jednu vrátí ze školy, ale rychle se nají a ve tři už budou u jiné kamarádky glazovat velikonoční keramické výrobky, co si u ní na minulé návštěvě udělaly. Pokud vím, byl to minule pěkný mejdan, který končil až v době, kdy mamce dávají její oblíbený seriál – a v době, kdy už mám obvykle vykoupáno a ukládám. Předpokládám, jak je u ní obvyklé.

Ve čtvrtek má odpolední vyučování do čtyř (což je bezva), tak naplánovala příchod pana truhláře na připevnění stříšky nad vchodové dveře, tedy budu místo jen Adámka hlídat ještě pana truhláře a budu mu muset být k ruce, bude-li potřeba – navíc nebudeme moci jít ani spolu s Adamem spát, pokud vůbec bude moci spát on, protože minule byl pán tak hlučný, že malej spát prostě celý den nemohl – a já jej nemohla vzít v kočárku, protože přeci „jsem doma proto, aby mohl přijít a nemůžu nechat pána doma samotného“. Pevně doufám, že to tentokrát stihne pán dodělat hodně brzy.

A v pátek snad přijede sestra napevno! Hned ráno nebo dokonce už ve čtvrtek odpoledne – takže bych měla páteční dopoledne pro sebe a na všechno, co budu potřebovat udělat nebo zařídit, popřípadě se vyspat. Ve čtvrtek v noci by navíc měl už přijet Jiří.

A tak jsem se tedy připravila na to, že jestli sestra zítra nedorazí – což se taky klidně může stát – bude to pěkný zápřah.

No co. Snad mi bude prostě líp. Bude muset. Už teď je mi líp při té představě. ;o)

V takových chvílích se mi chce chválit Jiřího tanečnici. Je na dvě holčičky převážně sama a zvládá to naprosto bravurně. Mám dojem, že je snad superžena. Já jí nejsem a ani si na ní nehodlám hrát. A chce i další dítě. Je jednoduše skvělá!

To já jsem ráda, když mám čas někdy uvařit, když si stihnu jednou týdně umýt hlavu (naštěstí nosím teď vlasy hodně stažené, tak se tak nešpiní), a když se mi manžel nekouká na nohy (často je proto schovávám do černých tlustých zateplených punčocháčů pro těhotné), protože ani nevím, kdy jsem si je naposledy holila. Ještě, že to vytrhávacím strojkem dlouho vydrží. Ale i tak už se to někdy nedá, jenže kde tu půlhodinu vzít a nekrást?

Ale plán prací tak trošku plním. Přebrala jsem oblečky na mimi, věnovala se domácím květinám, co vydržely mou zapomínací péči… (Tu odbočka: dříve byly květiny mou chloubou – od chvíle, co jejich místo zaujala péče o dítě, si na ně sotva kdy vzpomenu, takže jsem o velkou část z nich přišla. :o( Vydržely prostě ty nejodolnější. Nejvíce se tu nedaří orchideím. Je na ně moc teplo a sucho. A to ani některým odolným. Mno co, květin bylo moc… tak se to vyřešilo samo.)

Pro splnění dalšího restu jsem udělala alespoň první krok – objednala jsem růžky na fotky do fotoalba (první to krok k započetí výroby Mítačutího alba miminkovských fotek a k naplnění svatebních alb – dva roky po svatbě už by to docela šlo, ne?).

A jestli teta dorazí, mám plány veliké! Uklidit ještě více, než je doteď (ano, i tady na tomto poli jsme se kousek posunuli) a nastřihat konečně tu noční košili – asi už letní verzi.

A teď jdu podat lék batolátku, co chudáček kašle, než mi ho to úplně vzbudí. A udělám mu asi čaj, který by mohl upíjet během noci. Spoléhám se, že to pomůže.

Nespoléhejte na zaměstnané babičky, na to, že holčičky jsou menší, na kapky proti kašli a dostatek volného času.

Klidnou noc i při nemocech,
Zuzana

Zuzana právě prožila 29. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?