Jak jsem přežila vyšetření cukrovky

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Mojí malé princezně, kterou jsem minulý rok doučovala z angličtiny, začala od září škola. Nu, ale jelikož jsem si první zářijové dny ještě užívala dovolenky, viděla jsem ji teprve teď. Vůbec se nezměnila, možná se maličko povytáhla, ale teď už je velká holka na druhém stupni.

Místo toho, aby mě poslouchala a věnovala se angličtině, mi pořád pozorovala bříško, vyptávala se a vůbec se na nic jiného nesoustředila. Bude to zase celý rok boj a jestli nebudu schopná pak s prďoškem doučovat, tak už teď se netěším na loučení. Pořád tak nějak věřím v to, že budu mít hodné dítě a zvládnu s ním všechno. (Naivko :-D)

Co ale byl nejhorší zážitek v tomto týdnu, bylo vyšetření cukrovky. Některé si asi říkáte proč, vždyť to nic není. Ale pro mě to byla katastrofa. Vážně! Odběr krve = moje noční můra. A když se k tomu přidá na lačno sladká (vážně nechutně sladká) tekutina, je to pro mě konec. První odběr, pohoda. Zašla jsem si do trafiky pro Betynku a čekala, jak dopadnou výsledky.

„Paní Šůstková (ano paní, oslovení slečno už ani neznám, a to ještě nejsem ani okroužkovaná), první odběry dopadly dobře, teď tady vypijete sladkou šťávu, nemusíte hned, ale do 10 minut by to mělo být.“ Naivně jsem si vybrala tedy višňovou příchuť, v naději, že by mohla být kyselejší. No opravdu nebyla.

Během deseti minut jsem teda do sebe nasoukala, pro mě opravdu příšerně sladkou, dvoudecku šťávičky. „Výborně, teď si tady sedněte prosím do čekárny a za dvě hodinky na nás klepněte, nejezte, nepijte a kdyby vám bylo špatně, dojděte dřív.“ No jasně, nejezte a nepijte, hlad jsem měla jak nikdy, v puse jak v poušti a ta nechutná chuť pořád na jazyku. Ale špatně se mi udělalo jen 2x, čekala jsem to horší.

Jelikož jsem ale na omdlívání zvyklá, poznám, kdy to na mě jde a tak jsem si aktivně ustlala na křesílkách a zvedla nohy. Některé lidi jsem asi pohoršovala, no na dveře jsem nebyla schopná přijít zaklepat. Po dvou hodinách nudy, usínání, umírání hlady a žízní, omdlévání, zase nudy, telefonátu a opět omdlévání jsem se konečně dočkala. Vyprahlá jsem doslova dolezla na odběry, bez pořadového čísla, na drzo, vyčítavé pohledy důchodkyň mi opravdu v tu chvíli byly jedno.

Druhý odběr a konečně odchod. Musela jsem nutně něco sníst a hlavně se napít. Hned jsem tedy vypadla a navštívila bufet, kde jsem do sebe nalila půl litru vody a nacpala do sebe párek v rohlíku. Ano, mám sice píchnutý jazyk, vydržela jsem ležet ne na jednom tetování, ale odběr krve? Doufám, že už naposledy!

Na výsledky si teda ještě počkám než pujdu na kontrolu, ale podvědomě cítím, že je všechno v pořádku a nic nás prostě omezovat nebude. Nesmí!

P.S. konečně dorazily fotky z focení. Vypadám tam sice jako figurína, přítel tvrdí, že to nejsem já, ale někdo jiný, ale fotky se povedly.

Vendy je v 24. týdnu těhotenství. Chcete vědět, co se děje s jejím tělem?