Jak jsem přežila Velikonoce
KLUB TĚHULEK! DENISA Velikonoční svátky se u nás totiž nesly ve znamení několika návštěv a já zjistila, že jsem si opravdu odvykla shonu všedních dnů, a tudíž pro mě „rozlítané“ sváteční dny byly poněkud zatěžkávající. Navíc mě čekalo i jedno malé dobrodružství. Člověk opravdu rychle zpohodlní a zvykne si na jiný režim. I když vše, co se odehrálo, bylo velmi příjemné, těšila jsem se na úterý a svůj opětovný klid. 🙂
Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
V pátek jsme byli pozvaní ke kamarádovi na kolaudaci jeho nového bytečku. Předtím ještě nějaké zařizovaní, takže celý den jsem měla takový dost nabitý. V sobotu jsme se zúčastnili druhého dílu naší přátelské obdoby pořadu Prostřeno. (První díl byla již dříve zmiňovaná „tlačenková party“, ale v tu chvíli nás ještě nenapadlo, že se z toho stane takováto tradice a budeme se v partě přátel střídat ve vaření. :-)) Náš kamarád – profesionální kuchař (který se tedy v současnosti svému vyučenému řemeslu nevěnuje) – uvařil opravdu skvěle, těžko ho někdo z nás ostatních trumfne. Podávalo se typické velikonoční menu, na které když si vzpomenu, tak se mi ještě teď sbíhají sliny. 🙂 Jsem zvědavá, co vymyslíme, až přijde řada na nás.
V neděli jsem si pro změnu zavařila já doma, protože jsme k nám pozvali manželovu část rodiny na sváteční oběd. No, musím se pochválit. Sice na našeho kamaráda nemám, ale moje velikonoční menu (hráškový krém a pečená jehněčí kýta s velikonoční nádivkou a bramborovou kaší) jim prý moc chutnalo. A mně koneckonců taky. 🙂 Takže si můžu na své konto připsat další kulinářský úspěch.
V pondělí nastala změna oproti již zažitým zvyklostem. Manžel zůstal doma a na koledu nešel. Poprvé snad od té doby, co vyšel základní školu, nešel vyšlehat své bývalé spolužačky. Bylo to zapříčiněno tím, že ani jeden z jeho kamarádů, se kterými běžně chodí, se nemohl zúčastnit. Jeden kvůli práci, druhý kvůli zranění. A protože manžel odmítl jít na pomlázku alespoň po sousedech u nás na vesnici, vymyslela jsem výlet společně s našimi dvěma přáteli, kteří také zůstali na Velikonoce sami a neměli co dělat. A nebyl to jen tak ledajaký výlet. Já, ačkoli na začátku 26. týdne těhotenství, jsem se rozhodla pokořit naši nejvyšší horu. Ne, opravdu jsem se nezbláznila, samozřejmě, že jsme nešli pěšky. To bych asi už fyzicky nezvládla. Právě že jsem využila svého „jiného“ stavu a mohla jsem tak vyzkoušet novou lanovku (jindy by jí totiž se mnou nikdo jet nechtěl). Tedy alespoň pro cestu nahoru. Dolů bych se vézt nenechala, to bych se ani sama sobě nemohla podívat do očí. 🙂 V jaké dobrodružství se ale tento výlet změní, nikdo z nás netušil.
První zádrhel nastal už při kupování jízdenek, kdy nám paní pokladní oznámila, že kvůli silnému větru jede lanovka jen na Růžovou horu. No jo, co se dá dělat, sice zklamaní, ale vzali jsme aspoň to. Když jsme tam pak chtěli vystupovat, přiskočil k nám pán z provozu, že jestli chceme, můžeme ještě jet až na Sněžku, že tam jsou ještě lidé, které je potřeba svézt dolů. Doplatili jsme mu tedy zbytek jízdného a jeli až nahoru. Když kabinka vyrazila ze stanice, nezdálo se nám, že by venku nějak foukalo. Ani kamarádův chytrý telefon to nepotvrdil, říkal, že na Sněžce fouká vítr o rychlosti 6 m/s. Divili jsme se tedy, proč tolik povyku, ale jen do doby, než jsme vyjeli z údolí o něco výš.
Naše kabinka se zahalila do mlhy, začal se do ní opírat opravdu silný vítr, na chvíli dokonce zastavila, chvíli nám přišlo, že snad i couvá, ale zanedlouho jsme již viděli horní stanici lanovky. Nevím, jestli si dokážete představit úlevu, která přišla, když jsme zajeli dovnitř a z tohoto zařízení vystoupili. (Nechápu, jak je to možné, ale čím jsem starší, tím více mi pohyb ve výšce nad zemí nedělá dobře. Týká se to hlavně lanovek, úzkých nebo hýbajících se mostů a většiny rozhleden.) Dalším „skvělým“ zážitkem bylo vylézt z boudy a vystoupat těch pár metrů k Poštovně. Všude sníh, viditelnost sotva na krok a vítr o síle vichřice nám cestu dost znemožňovaly. Náš pejsek na vodítku málem lítal jako papírový drak. 🙂 Když jsme ten kousek nějak vyšplhali, usoudili jsme, že by bylo bláznovství scházet dle původního plánu a jít k Luční boudě. Vím sice, že tam je cesta značená tyčemi, ale v té mlze, která panovala, mi to přišlo i tak riskantní. Zase tak dobře ty Krkonoše neznáme. Tudíž jsme se vydali nejkratší a asi nejschůdnější možnou cestou dolů, to jest pod lanovkou, na Růžovou horu.
Sestup to byl docela prudký a klouzavý, ale s každým sestouplým metrem se vítr uklidňoval a na rozcestí Nad Růžovohorským sedlem již bylo téměř bezvětří a skvělá viditelnost, díky níž jsme viděli, jak na okolních svazích svítí sluníčko. Jen Sněžka musela být jak naschvál zahalená do mraků. 🙂 Zbytek cesty pak už proběhl v pohodě. Na Růžohorkách jsme si dali pozdní oběd (mají tu výborné borůvkové knedlíky ;-)) a seskákali jsme zpět do Pece, kde jsme se ještě trochu prošli, než jsme se vydali na cestu domů. Výlet sice dopadl jinak, než jsem si představovala, ale ve zdraví jsme jej přežili a pro příště si už podobné akce rozmyslím. Ale ono mi to stejně asi nedá, já mám zkrátka hory ráda i se všemi jejich nástrahami. 🙂
Denisa
P.S.: Nejvíce je z výletu vyřízený náš malý čtyřnohý kamarád, který skoro odmítá chodit ven a celé dny jen spí. 😀
Denisa právě prožila 26. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?
