Jak je důležité míti Filipa

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Ještě ve čtvrtek na poradně a monitoru v Podolí se zdálo, že si Filípek dává na čas a minimálně další týden se ještě tváří v tvář neuvidíme. Monitor ukázkový, činnost dělohy veškerá žádná, cervix skóre 4, porod v nedohlednu. Vlastně mi to docela vyhovovalo. Moje teta Kateřina, se kterou bylo domluvené hlídání Honzíka, aby se mnou Martin mohl k porodu, musela totiž nečekaně odjet až do neděle mimo republiku, a nikoho jiného v záloze jsme v Praze neměli. A tak když mi nevyšlo úterý 14., začala jsem si dělat naděje ohledně úterý 21. října. Byla by to další jednadvacítka v naší sbírce. Filípek byl ovšem poněkud jiného názoru.

Celý pátek jsem se cítila nějak líně na cokoliv, s Honzíkem jsem se poflakovala doma, ušila pouze jeden podsedák na židli do kuchyně a jinak jsem nedělala nic. Položky na mém předporodním seznamu úkolů jsem s klidem nechávala nesplněné. Zítra je taky den. 🙂 Večer jsme s manželem povečeřeli rybu s americkými bramborami a já mlsoun jsem si k nim dopřála i notnou porci tatarky. Teď už miminku nijak neublíží, a až budu kojit, budu si to zase více hlídat. Když jsem v noci ve 3:15 musela na WC, napadlo mě, že se mi tatarka hezky mstí za moji dietetickou nedisciplinovanost. Houby tatarka!

Po další půlhodině začínalo být jasné, že se mi nekroutí jen střeva. Kromě odešlé hlenové zátky jsem si všimla i celkem dost zřetelných kontrakcí, které byly rovnou zhruba po 3 – 5 minutách. Je to tady a bude to asi dost rychlý! Začala jsem si kontrakce měřit, abych měla jistotu. Mezi kontrakcemi jsem si do připravené tašky k porodu chystala poslední věci: těhotenskou průkazku, kartičku zdravotní pojišťovny, občanku, mobil, krabičku sušených švestek, láhev kojenecké vody, porodní plán. Než jsem to všechno připravila, uběhla další zhruba půlhodina. Vzbudila jsem tedy manžela a řešili jsme spolu, jaký transport zvolit. Budit Honzíka před pátou ráno a tahat ho s sebou v autosedačce do porodnice jen kvůli mému odvozu, když je zřejmé, že Martin se mnou stejně nemůže na sál, se nám zdálo zbytečné. A tak manžel zavolal do Podolí na příjem, aby jim oznámil, že zanedlouho dorazím, a hned potom linku 155. Sanitka byla před domem asi v 5:15. Vzala jsem tašku, rozloučila se s manželem a sjela dolů výtahem. Když jsem vyšla před dům, praskla mi voda. Na obou saniťácích bylo vidět, že z toho nemají ani trochu radost. Nastoupila jsem tedy rychle do sanitky a vyrazili jsme se zapnutým majákem (bez sirény). Těch několik málo minut mezi naším modřanským bytem a porodnicí se mi hrozně vleklo. Prodýchávala jsem asi tři nebo čtyři kontrakce a vší silou se snažila mírnit otřesy jedoucího vozu. „Hlavně netlačte, tady rodit nechcete. V porodnici to budete mít lepší,“ přesvědčoval mě saniťák. Ujistila jsem ho, že skutečně neplánuju rodit v sanitce. 😀

V půl šesté mě předali na příjmu ve 4. patře, kde mi sestra chtěla natočit monitor. Když jsem jí řekla, že už mě to nutí tlačit, zavolala rychle kolegyni a pomohla mi z promáčených kalhot na vyšetřovací křeslo. „Branka zašlá, rychle na sál!“ A pak už to šlo ráz na ráz. Jakmile jsem cítila kontrakci, tlačila jsem ze všech sil a myslela přitom na Filípka. Za chvilku už budeme spolu, říkala jsem mu v duchu. Při třetí kontrakci mi PA povídá: „Můžete si miminko pohladit, už je vidět hlavička.“ A tak jsem si na Filípka mohla sáhnout ještě o chviličku dříve, než přišel na svět. Při další kontrakci byla venku hlavička a vzápětí i celý Filípek. Přesně v 5:48, dvě hodiny od nástupu pravidelných kontrakcí a půl hodiny po odtoku plodové vody.

POGRATULOVAT K FILÍPKOVI A KRÁSNÉMU PORODU MŮŽETE JARCE V DISKUZI

Ihned jsem Filípka dostala na bříško, PA ho přikryly mým doneseným ručníkem, nechaly podle mého porodního plánu dotepat pupečník. Když bylo jasné, že je možné ho přestřihnout, nabídla to porodní asistentka mně. Samozřejmě jsem souhlasila, manžel byl doma, tak takhle máme skóre 1:1. Asi po 20 minutách, kdy už byla porozená i placenta a já měla poporodní ošetření za sebou (jen asi dva kosmetické stehy, hráz zůstala neporaněná), jsem zavolala manželovi. Filípkovi se zrovna něco nelíbilo, takže se do telefonu ozval pěkně nahlas ještě dřív, než jsem stačila cokoli říct. Manželovo překvapení na druhé straně bylo znát i skrze ten telefon. Myslel si, že se Filípek narodí tak nejdřív v osm hodin a já mu jen chci dát zprávu, jak to zatím postupuje. Povídali jsme si asi 20 minut, celou dobu jsem měla Filípka na svém těle, hezky se u mě hřál a zvykal si na pobyt venku. Za dalších pár minut se krásně přisál. Potom se se mnou přišly rozloučit porodní asistentky, kterým končila služba, a později je vystřídala jejich kolegyně. Ta už mi pak pomohla připravit se na přesun na oddělení šestinedělí. Z porodního sálu jsem poslala SMS ještě mamce (měla zrovna službu a tak nebyla doma), taťkovi, sestře Janě a babičce. S Janou a babičkou jsem stihla krátce mluvit ještě na sále (mamka v práci k telefonu nemůže, takže si zprávu mohla přečíst až odpoledne, a taťka měl vybitý telefon, takže se o vnoučátku dověděl také později). Obě byly pěkně překvapené, ostatně i já sama a manžel. Filípek si prostě vybral svoje datum, 18.10., sobotu. Ale ta 21 nás stejně neminula: 21.10. nás totiž propustili z porodnice, takže před sebou máme první noc doma. Jaká byla a jak se všichni čtyři sžíváme, vám přiblížím příště. 😉

Jarka a Filípek 🙂