Já taky! Já první! Já sám!

Skoro všechno chci dělat – a taky dělám – úplně sám. Někdy trochu opisuju od bráchy, nenápadně koukám, jak to dělá on, a pak to zkouším taky. Třeba nočník. Mámě chvíli trvalo, než pochopila, že to je nepotřebný mezikrok. Honzík chodí na velký záchod jako všichni, má k němu svůj stupínek a zmenšovací nástavec na prkýnko, dosáhne na splachovadlo. Prostě samoobsluha skoro na 100% (zadeček mu utírá máma).

Přece nikdo nečeká, že já budu chodit na nočník? Buď to stihnu do plínky, nebo si řeknu o záchod. Občas čůrám do vany, když mi máma sprchuje zadeček po tom bobku v plíně. Máma už se těší, že mi na chalupě u babičky a dědy sundá plínku a nechá mě běhat venku naostro. Taky se na to těším, jen teda doufám, že Brita bude rozumná a nebude si mě moc všímat. Nerad bych, aby došlo k nějaké bolestivé nehodě – má strašně ostré zoubky a chňape po všem, co má v dosahu. A už mě přerostla!

Taky se od bráchy učím číst. Když spolu koukáme do knížek, poslouchám, co mi kde ukazuje, a pak to zase vyprávím mámě. Baví mě, jak se vždycky zamilovaně kouká, když nám to s Honzíkem takhle hezky jde. Nejvíc si ale užíváme, když pro nás máma něco má. Třeba chystá svačinu, nabídne několik druhů ovoce nebo zeleniny, a my už oba pelášíme do kuchyně a řveme buď „Já první!“ nebo „Já taky!“ Většinou jsme oba první. Jinak to ani nejde, spravedlnost musí být. Honzík to má docela promyšlený. Když se někdy náhodou stane, že se třeba nad něčím zapomene a přijde až po mně, tak stejně řekne, že je první. Nikdo mu to nevyvrací a všichni jsme spokojení.

Předevčírem ale vymyslel dokonalý zlepšovák! Už to domlouval s tátou, ale nevím, jak to nakonec dopadlo, měl jsem moc práce s rozhazováním večeře kolem sebe, tak jsem ten závěr zřejmě nějak nezachytil. Ale slyšel jsem tohle: „Tati, já bych chtěl ještě jednu maminku.“ „Jako že bysme měli dvě maminky?“ „Jo, jednu pro mě a druhou pro Filípka. Zařídíš nám ještě jednu maminku?“ „A maminka by byla Filípkova a ta nová by byla tvoje? A jak by měla vypadat?“ „Jo, ale musela by bejt stejná jako tahle maminka, co už máme.“ „Honzíku, to já ale neumím zařídit.“ „Aha, tak nám teda bude stačit tahle. Budeme se o ní dělit.“

No, s tím závěrem by se podle mě mělo ještě něco dělat, já bych ten nápad tak rychle nezavrhoval. Nebylo by od věci, kdybych měl jednu mámu pro sebe já a druhou brácha. Podle mě by se tím vyřešila spousta našich konfliktů. Vlastně asi úplně všechny! Jen teda nevím, jestli už věda pokročila tak daleko s klonováním lidí. Nevíte k tomu někdo něco bližšího? Mějte se krásně a dejte mi případně vědět. 😉

Váš Filípek

PS: Já bych si pochopitelně nechal mámu-originál, ale bráchovi to neříkejte. Necháme ho při tom, že je první. 😉

Jak to vidí máma

Zdravím vás všechny po trochu delší odmlce. Nějak mi s blížícím se koncem školního roku došly baterky. Ne, že bych pracovala jako učitelka, nebo byla nějakým jiným způsobem zapojena do dění v našem školství. Jsem stále jen maminkou dvou nezbedných kluků, toho času na rodičovské. Ke svému maminkovskému úvazku jsem si ale nečekaně přibrala ještě téměř celý úvazek coby zásobovací důstojník a pečovatelka, a měla jsem tak možnost okusit, jak se asi žije matkám samoživitelkám. Upřímně řečeno, neměnila bych s žádnou z nich! Mně stačily 4 měsíce manželovy indispozice, a už jsem ve skluzu nejen s psaním blogu pro Babyweb. A to ještě ve chvílích, kdy to Martinův zdravotní stav umožňoval, jsem mu třeba nechala spícího Filípka doma a pro Honzíka rychle vyrazila do školky sama, bez kočárku nebo nosítka s batoletem.

Některé nákupy taky obstaral Martin, pokud to situace dovolovala. Jsem vlastně sama docela překvapená, jak pohodlně jsem si žila dosud, a především, jak snadno se na to zvyká! Beze zbytku platí, že si uvědomíme, co máme (nebo jsme měli), až ve chvíli, kdy to ztratíme. Pořád tak trochu chodím kolem horké kaše a nějak nevím, jak do toho. A přitom asi nejde o nic tak neobvyklého, obzvlášť v dnešní době. Koneckonců i jiné blogerky se potýkaly či potýkají se zdravotními problémy svými nebo svých nejbližších, nebo žijí s nějakou chronickou nemocí; bývalá Těhulka Live! Štěpánka svůj boj s rakovinou nakonec prohrála.

Když (nejen tady) čtu takové příběhy, honí se mi hlavou nejrůznější myšlenky, a jednou z nich byla i tato: „Ještě, že my jsme zdraví, to si nedovedu vůbec představit, to bych nezvládla…“ Jenomže pak jednoho dne přijde manžel domů s tím, že jde druhý den ráno na operaci a že je to s největší pravděpodobností rakovina, a vy to najednou žijete a prostě to musíte zvládnout, protože vám nic jiného nezbývá. Na šok, paniku nebo sebelítost není čas. Zatnete zuby a rvete se s tím, co vám síly stačí. A modlíte se, aby se podezření nevyplnilo. V našem případě se však bohužel vyplnilo, a tak měsíc trvající rekonvalescenci po chirurgickém zákroku vystřídaly tři měsíce života s chemoterapií.

Léčba tento týden skončila, a tak si snad už budeme moci vydechnout, znovu se pořádně nadechnout a vrátit se do normálu. Tedy vrátit… ne tak úplně. Člověk začne přemýšlet, proč se to vlastně stalo, proč nemoc přišla, co se z toho máme naučit, co je třeba v životě změnit. V posledních měsících jsem se dost zabývala tím, jak vlastně žijeme, jak se stravujeme, čemu dáváme ve svém životě prostor a co odsouváme do pozadí. A vychází mi z toho, že často řešíme prkotiny, necháváme se o energii připravovat malichernostmi nebo jinými lidmi, neumíme se radovat z maličkostí a hlavně neumíme skutečně odpočívat, udělat si čas sami na sebe a pro sebe. A tak přijde varování od Života, zpráva v podobě nemoci, abychom nezapomínali na to, co je opravdu důležité. Zkrátka takový kopanec.

Věřím, že nám stačí tento jeden a žádné další kopance už nepřijdou. Asi z pověrčivosti jsem o tom na blog nic nepsala, dokud nebyla léčba u konce. Sice stále ještě nemáme oficiální potvrzení, že rakovina je opravdu pryč, ale konec června byl pro nás takovým mezníkem, metou, která se začátkem března zdála nedostižně daleko. A teď je tady a já cítím kromě úlevy i velké vyčerpání, fyzické i psychické. Těším se na léto a prázdniny, na odpočinek, na dovolenou, kterou letos strávíme asi výhradně na zahradě u našich. Žádné cestování, žádné plánování a organizování výletů a ubytování. Prostě jen vypnout a zhluboka dýchat. Nic nám neuteče. 🙂

Opatrujte se, užívejte každý den ve zdraví a hlavně opravdu odpočívejte!

Jarka