Já, písnička

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Obvykle mě to příliš neodrazuje. Na základní škole jsem dokonce soutěžila ve Zlatém slavíkovi. Na bramborovou medaili jsem doteď hrdá. A už raději nikde moc nezdůrazňuji, že jsem byla čtvrtá z pěti a navíc jsem se o své místo dělila s další „nemedailovou“ soutěžící. Ovšem své hlasivky jsem zatím nechávala proběhnout hlavně na rodinných sešlostech. Než se narodila Anita.

Za posledních osm měsíců jsem toho nazpívala víc, než za celých těch devětadvacet let předtím. Anitce zpívám nejen na uklidnění a usnutí (většinou jen popěvky na „la“ nebo jinou slabiku, aby ji různá slova příliš neaktivovala), ale i při hraní, nošení nebo koupání. Na známé melodie (poslední dobou hlavně melodie koled – jsou fakt chytlavé) vymýšlím vlastní slova písní, ve kterých je samozřejmě hlavní hrdinkou Anitka. Přistihla jsem se, že i když nezpívám, tak při rozhovorech s dcerou dost často rýmuji.

Ostych zmizel, je to svízel

No, svízel hlavně pro kolemjdoucí a kolemposlouchající. Během prvních zpívajících měsíců mě opustily jakékoliv zábrany. Zpívám v parku. Na cvičeníčku pro děti je mě slyšet nejvíc. A toto pondělí jsem to zkusila i u doktora. Jenže tam jsem trochu narazila.

Při šestiměsíční kontrole uslyšela doktorka nějaký šelest na Ánině srdci. Nejdřív mě to vyděsilo, ale prý to má každé druhé miminko. Své obavy jsem na chvíli dala k ledu, na kardiologii nás stejně objednali až za dva měsíce. Tedy tento týden. Konstelace Anitčina rána nebyla dobrá. Vstala brzo. A dopolední šlofík jí narušila právě návštěva kardiologie.

Matko, sklapni

Po něžném leč nekompromisním probuzení se v ordinaci na Anit vrhli tři bílé pláště. EKG a poslouchání stetoskopem ještě jakž takž zvládla. Jen si postěžovala, a když jsem před ní zamávala pískací myší, celkem se uklidnila. Ovšem ultrazvuk od ní dostal jasnou stopku. Začala nabírat už při tom, když jí postarší a ne moc baby-friendly lékař patlal studeným gelem hrudníček a u toho ji utěšoval slovy: „Tady se nebrečí.“ Při zdlouhavém a nepříjemném ultrazvukování se do toho opřela naplno. „Tohle mi teda, dědo jeden necitlivý, dělat nebudeš! Mami, pomoc! Snad s tím něco uděláš, ne?“ Takto bych asi interpretovala Anitčin zuřivý křik a zoufalé pohledy směrem ke mně.

Hladila jsem ji a šeptala slůvka útěchy. Když ale lékaře škrábla a on mi nařídil, ať jí aspoň pořádně držím ruce (když už si ji neumím uklidnit – to sice neřekl, ale četla jsem to mezi řádky), nebylo zbytí. Ordinací se rozlehl můj silný hlas. Všichni se na mě udiveně podívali. Včetně dcery. Dokonce zapomněla i křičet. Jenže lékař na mě tentokrát vrhl výraz typu: „No to snad bylo lepší, když to dítě řvalo, než tohle!“ Dokonce přestal vyšetřovat, aby svému zamračenému pohledu dodal větší důraz. Pochopila jsem. Ubrala na decibelech. A nakonec ztichla. Můj zpěv vystřídal naštvaný křik mého miminka. Naštěstí už byl skoro konec. Výsledky dopadly dobře. Máme jen přijít za rok na kontrolu. Uf, aspoň že tak.

A když už jsem u těch lékařů – kdo čte můj blog pravidelně, nejspíš dnes čekal článek o očkování. Tak možná příště. Ještě jsme to museli posunout, protože zrovna nebyla k dostání vakcína Pediacel, pro kterou jsme se rozhodli. To je ale zvláštní náhodička, co? Tak další týden k dobru…

Anýzek dělá pokroky

A dělá je každý den od 29. května 2013. Jenže píšu o tom proto, že poslední týdny byly vážně raketové. Dcera přidává do svého slovníku nová „slova“ a piluje své komunikační dovednosti k dokonalosti. Minulý týden například okoukala, jak jí i sobě navzájem dáváme pusu a začala na nás mlaskat. Teď nám posílá pusinky místo pozdravu. Když jí odpovíme stejně, má hroznou radost, že konečně mluvíme stejnou řečí. Ve čtvrtek jsme navíc byli na první úvodní lekci znakování miminek.

Tom jako jediný reprezentoval chlapské plémě a všem přítomným ženám úplně zbořil stereotypy o tom, že muži znakování nevěří. Že muži si užívají svých potomků nejdřív od roku (často ještě později). Že muži neumí hry pro miminka. Zkrátka byl svůj – a tedy báječný. O tom bych mohla napsat samostatný článek, jenže tohle je blog o miminku, ne o manželovi, že? Metoda „baby signs“ nás oba nadchla. Tento týden startujeme první ze šesti lekcí. Po absolvování kurzu rozhodně napíšu víc.

A zpět k Anitčině rozvoji. Předminulý víkend jsme s Tomem pořád dumali nad tím jak to, že se to naše jinak extrémně aktivní miminko ještě neplazí. Tak jsme ji zkusili na posteli postavit na čtyři. Anitka se zaradovala, že má lepší výhled a další den už se do pozice pejska dostala sama. Za další dva dny se sama naučila ze všech čtyř (na kterých péruje ostošest a vesele se u toho směje, jak jí to krásně jde) přesunout do sedu. Vždycky u toho málem udělá rozštěp, ale pak je na sebe hrozně pyšná a pořád pokukuje, jestli jsme to viděli, a jestli ji dostatečně oceňujeme.

V sedu je ještě trochu vratká, a tak se při nějakém prudším pohybu občas svalí na záda. Jsem jako na trní a nejraději bych ji pořád zezadu jistila. Jenže jsme si s Tomem řekli, že jí musíme dát prostor. Samozřejmě nepadá na dlažbu, ale i o pěnové puzzle se může trochu bouchnout. Tohle bude pro mě ta těžká část. Nebýt příliš ochranářská a nechat drobečka, ať si to odpadá.

Takže abych se vrátila k plazení – jsem si celkem jistá, že tuhle fázi pohybu Anit přeskočí. Prostě pro ni není dost dobrá. Kdo by si taky chtěl courat břicho v prachu a potit se u toho jak kůň? Už se těším, až se dostatečně rozpéruje a konečně se rozběhne po čtyřech. Asi budu muset přeorganizovat byt – hlavně spodní poličky a šuplíky. Už abych začala.

Nervy jako strunky

A teď ta emotivní část. Začalo to celkem nenápadně. Na procházce v parku jsem potkala maminku nejspíš s nějakou kamarádkou, které tlačily kočár s malým miminkem. Už z dálky jsem slyšela zoufalý usedavý pláč. Takový, který by mě okamžitě donutil k akci – houpání, mluvení, úprku do blízké restaurace a tam chování, případně kojení. Se ženami přede mnou ale volání dítěte ani nehnulo. V nezměněném tempu bez jediného houpnutí s kočárem (a to měli ještě odpruženější kočár, než já) pokračovaly v rozhovoru. Ani pohled žadonícímu děťátku nevěnovaly. Nejdřív jsem jim chtěla něco říct. Do očí se mi hnaly slzy. Bylo mi smutno. Bylo mi za ně stydno. Po chvilce přemýšlení jsem svou intervenci odpískala a poraženecky se raději vydala se jiným směrem. Tam jsem potkala podobnou dvojici s kočárkem. Tyto dvě ženy pro změnu společně kouřily jointa marihuany. A jejich dítě v klidu spalo. Trochu mě to překvapilo, ale pak jsem si řekla, že vlastně je lepší kouřit trávu, než neutišit dítě. To už ale trochu odbíhám.

Minulé úterý mi zavolal táta, že je dědeček v nemocnici. V krku se mi udělal knedlík. Dědečkovi je pětaosmdesát. Ale pracovitějšího člověka neznám. Má silnou vůli a smysl pro humor. Ještě v létě zryl zahradu a posekat trávník. Večer se domlouvám s Tomem, že zrušíme víkendové plány (měli k nám přijet Tomovi rodiče) a pojedeme na Moravu. Tom si dokonce vzal v pátek volno, takže odjíždíme už ve čtvrtek večer po znakovacím kurzu.

Cíl 1: stimulovat, motivovat a rozveselit dědu

Děda leží po pádu a celkovém vyčerpání organismu na interně. Může a nemusí se zlepšit. Důležité je, aby se trochu hýbal a neochably mu svaly. Aby mluvil a byl časoprostorově orientovaný. Pokoj s dalšími pěti staříky a pouty na posteli ho dusí. Psychicky dlouhodobě dost neudržitelné.

Cíl 2: potěšit naše a pomoct jim

Od dědova převozu do nemocnice jsou mí rodiče v jednom kole. Takový běžný den mojí mámy: celý den v práci, hned po práci k dědovi do nemocnice, z nemocnice do dědova domečku nakrmit fenku Britu, která tam zůstala sama. Brita vždycky mámu uprosí na procházku. Večer ještě nákup a po osmé doma jak na koni. Samozřejmě se střídá s tátou, který navíc pracuje v Brně, takže musí řešit dojíždění. Psychicky i fyzicky dlouhodobě dost neudržitelné.

Nevím, jestli se za ten rychlý a emočně náročný víkend povedlo splnit naše dva moravské cíle. Snad trochu jo. Úkol „potěšit rodiče“ si vzala na starost Anit a zvládla jej dokonale. Máma ji naučila hru „na a dej“ a já se nestačila divit, jak je to naše dítko sociálně obratné. Moje máma je studnice her a říkanek. Nechápu, jak si to vše pamatuje, přeci jen mojí mladší sestře je už dvaadvacet. Nějak jí to ale zůstalo v hlavě a vždycky mě inspiruje. Naše dny po návratu domů jsou pak plné novinek. A Anita byla evidentně nadšená z neokoukaných hříček a neoposlouchaných rýmů. Takže jako vždy zaválela.

My s Tomem se pokusili splnit ostatní cíle. Ovšem měly nemocniční pachuť. Pořád se nemůžu zbavit myšlenky, že nemocnice je místo, kde lidé ztrácí důstojnost i vůli. Nemocnice nesnáším. Ale protože je to všechno hlavně o psychice pacientů, pumpuji do dědy co nejvíc své energie. Do Prahy přijíždím v neděli vyšťavená. A to musím ještě rychle na pár hodin do práce. Naštěstí mě čeká ta nejlepší terapie, co znám. Terapie dítětem. Taky se dobíjíte svými dětmi? Vřele doporučuji. Moje nervy jsou teď zase zrelaxované v alfa-mimi-klidovém módu.

Tak zatial. Vaše V.