Já nechcu

A větou „Já nechcu“ jsme začali i naše focení ve Fotopromě. Já, nadšená, že jsem vystihla načasování a oba kluci se dokonce prospali v autě cestou do Prahy, jsem byla opět vrácena na zem, když mi Toby oznámil, že se fotit nechce. Následoval kolotoč přemlouvání, slibování, uplácení. Na výsledek ještě čekáme. Maxík taky nebyl nejjednodušší objekt, neustále se mlel, jednou sebou dokonce seknul ze židličky. Focení se dvěma dětma dá docela zabrat. A aby se podívali do objektivu ve stejný okamžik (a neměli u toho prst v puse, nešťourali se v uchu a podobně) je téměř nadlidský výkon. Včera jsme zrovna mluvili s našimi sousedy, mají pět dětí… jestlipak ti mají nějakou normální rodinou fotku, napadlo mě.

Náš týden v Čechách se vydařil. Babička si užila svých vnoučat až do sytosti. V pondělí jsme jí je totiž „hodili“ na krk a odjeli jsme s Michelem na náš romantický výlet do krásného welness hotelu. Odpoledne jsme se ubytovali a šli se projít do města (musíme se zastavit v hračkářství, musíme těm našim klukům přeci něco přivézt). Pak jsme měli rezervovanou vířivku a saunu. Zapálili jsme si svíčky… no prostě romantika. Po hodině jsme my i naše superscvrklé prsty dorazili na pokoj, převlékli se a vyrazili na večeři o třech chodech. O dvě skleničky vína později jsme se cítila neuvěřitelně ospale. Oba jsme na pokoji usnuli po deváté hodině. A spali jsme nerušeně až do rána… to byl vlastně můj jediný požadavek. Naše koupená Bohemka a jahody zůstaly v lednici a já jí pak vypila s kamarádkou následující den. Na víc alkoholu než dvě skleničky červeného vína nejsem dostatečně trénovaná! I tak to byl skvělý výlet, najednou jsme byli spolu jen s Michelem. I když jsme pořád mluvili o dětech, užili jsme si i to nebýt na chvíli v první řadě mámou a tátou. Za sebe tedy vřele doporučuji.

NAPIŠTE GÁBINĚ DO DISKUZE

V Čechách jsme trávili hodně času venku, na zahradě nebo jen na procházce. Večer jsme vždy naházeli děti do vany, nejdřív se musely důkladně odmočit. Při praní by se tenhle program jmenoval předpírka.

Dny s námi trávila i moje neteřinka Hanička. Je jen o sedm týdnů mladší než Max. Mít dvě děti, které chtějí chodit, ale ještě jim to nejde, je docela záhul. Neustále jsem někoho někde sbírala, zvedala, pomáhala s přemístěním, podávala, co popadalo… Před rodiči dvojčat (o vícerčatech se snad ani nezmiňuji) smekám klobouk! Jednou jsme se dokonce rozhodli vyvézt děti do zooparku. Jedním autem: já, Michel, babička, Hanička, Toby a Max. Plus dva kočárky! Nyní se nám osvědčilo naše sedmimístné auto. Ale i tak to byly docela manévry. Hlavně naložit a vyložit. A pak během cesty zabavit. Po zooparku jsme se rozhodli ještě pro malý nákup v supermarketu, děti jsme umlčeli rohlíkem. To je vždycky výhoda, rohlík toho zmůže hodně.

A tím naše česká dovolená opět skončila… výlety, návštěvy… celodenní cesta autem zpět. A jsme zpět doma. Neděli jsme trávili na zahradě, vyčistila jsem pro kluky pískoviště, umyla skluzavku, pověsila novou houpačku. Maxík poznal, jak chutná hlína, tráva, písek i květy jahod. A křída, ta mu obzvlášť chutnala, zakousnul se do ní několikrát. Jsou na ní vyryté jeho zoubky. Toby měl radost, protože jsme v pískovišti našli kovový vláček z loňska. Přezimoval, nepoškozen.

Ráno jsme se opět vypravili do práce, do školky, do jesliček… Maxík to asi snášel nejhůř, opravdu se mě nechtěl pustit a mě to trhalo srdce. Ale bylo mi slíbeno, že ho vezmou na procházku (mají kočárek – golfky pro šesterčata), tak vím, že bude mít o zábavu postaráno. A brzy si snad zase zvykne. Toby se do školky těšil, na učitelku, na Annelore.

Mějte se fajn a příště opět na napsanou!