Intimnosti, strach a láska

ŠÁRČINA RODINKA Nedávno jsem vedla docela zajímavý rozhovor se svou kamarádkou. Ona je bezdětná a nedokáže si představit jaké to je, když máte děti. Což nikdo, kdo je nemá. Ale ptala se mě na otázku, která asi vrtá v hlavě více lidem, ale málo kdo se na ní zeptá. Asi jí to zajímalo i z toho důvodu,že jsem otěhotněla. Zeptala se mě na to, jak provozujeme s přítelem sex, když bydlíme jak bydlíme a mám dvě děti.

No jak. Hlavně potichu! Ale jde to, moje děti už nejsou nejmenší a když usnou, tulíme se k sobě strašně rádi. Hlavně když se celý týden nevidíme. Krademe si chvilky, kdy to jde. Když jsou děti u tatínků, když jsou na zahradě, když spí. Základem je to potichu. Kamarádkou se nám stala koupelna, která se dá zamykat a člověk si tam vybije ten přetlak. Těm větším laskavostem pak necháváme prostor právě ve chvílích, kdy jsou děti pryč. Ložnici totiž zatím nemáme. Když jsme na domě, tak bydlíme v jednom velkém pokoji všichni, takže ta láska nejde provozovat naplno. Ale na vlastní ložnici se oba těšíme jak na zázrak, i když si jí evidentně moc dlouho neužiijeme.

Ve středu jsem byla u doktora. Potvrdil mi, že váček je přesně tam kde má být a že tam hlavně je. Ale na potvrzení vitality plodu je ještě brzy. Mám přijít za 14 dní. Dostala jsem nemocenskou a utrogestan pro jistotu.
Tak si držím palce, aby se neopakovala situace ze záčátku roku. Asi jako každá žena, která si tím prošla, mám strach, že se to bude opakovat.Občas v noci ležím na posteli, držím si bříško a prosím to malé, aby tu s námi zůstalo. Aby to překonalo a vydrželo a v lednu se nám narodil náš malý kaštánek. Občas brečím, občas fakt hodně brečím a pak se uklidňuji, že přeci dokud nebudu postavena před hotovou věc, stejně s tím nic neudělám. Takže si pak utřu slzy a snažím se představovat jak to bude všechno dobrý. Ještě že mám svého chlapa. Pro něj to taky neni určitě jednoduché, taky se určitě bojí a zároveň má stejnou radost jako já. Rád by to všem vyslepičil, ale já mu řikám, aby si to nechal pro sebe, alespoň do doby, než mi doktor potvvrdí to srdíčko. Pro rodinu máme už dokonce i vymyšlený způsob jak jim to oznámíme. Ale budou si muset měsíc počkat.

Taky se teď cítím jako blázen. Vážně až takový, že koukám na eshopy s mimi a těhotenskou módou a rozplývám se, ale snažím se odolat, alespoň do toho 12 týdne. I když tuším, že jakmile mi za 14 dní doktor řekne, že srdíčko bije, tak hned něco objednám. Zatím se zaměstnávám tím, že objednávám klubíčka vlny a háčkuju. Taková dečka se může hodit i na jiné věci ne? Botičky, čepičky taky.

Co se týče těhotenských obtíží, trpím nadbytkem slin a ráno je mi pěkně špatně. Navíc do sebe nedostanu skoro nic jiného než kefír a avokádo. Ve středu jsem se málem poblinkala v lékárně a začal mi zase strašně kolísat tlak. Hlava se mi motá skoro pořád a únava nejspíše dosáhla svého vrcholu.

A jak se daří těm starším? Celkem ano, Tina už nádherně čte a mě to strašně dojímá. Když si vezme knížku a sama od sebe si předčítá, nebo když čte nápisy které potkáme cestou. Je to nádhera. A Maxík? Nevím jestli jsem to už psala, ale Maxík nám začíná konečně mluvit. Každý den je mu víc a víc rozumnět. Občas ho přepadne vztek, protože se snaží říct nové slovo a když trvá, než příjdeme na to co to vlastně říká (některá písmenka mu pořád nejdou), vzteká se úplně příšerně. Ale snažím se k němu přistupovat jemně, abych ho od toho mluvení neodradila.

Taky bych ráda dala k dobru knížku, kterou momentálně čtu. Jmenuje se S láskou a rozumem a jsem ráda, že jí mám. Křičím na ty svoje děti o dost míň. Protože se dokážu zastavit sama nad sebou a začít si uvědomovat. I když nejsem dokonalá, mám emoce a dost se mnou cloumají, hlavně teď, když jsou podpořeny hormony. Ale snažím se, i když to moje děti asi nikdy neocení, jakou mi to dalo námahu.

No nic, mějte se krásně, pohlaďte bříška, pohlaďte děti. Rozdávejte lásku a modleme se za lepší počasí.

Šárka