Tak už máme 7,5 měsíce a víc jak dva měsíce přikrmujeme. Můj táta (dětský lékař) nám sice radil, abychom počkali do ukončeného šestého měsíce, ale my už to prostě nevydrželi. Ten náš kluk veliký už se o to jídlo tolik zajímal! Když jsme jedli, koukal nám do pusy, naprázdno otvíral pusinku a dost zjevně se dožadoval, abychom mu dali ochutnat.
Když jsme byli na kontrole ve 4.měsíci, zdravotní sestra mi dala rozpis a jídelníček, několik brožur a vytištěných papírů o příkrmech a řekla, že můžu začít už teď…nejpozději však v 6. měsíci. Dost mě to překvapilo a osobně mi to přišlo dost brzy. No, prý je to teď takový trend. Ve Finsku se většinou začíná s příkrmy už tak brzo. Na setkání maminek jsem se minulý týden dozvěděla, že podle statistik pouze 1% maminek kojí dítě (exkluzivně, tedy pouze kojí) v šestém měsicí věku. Zmínila jsem se o tom na józe s miminky (postnatal yoga) a jedna holčina mi svěřila, že norští výzkumníci už prý potvrdili, že pokud se dítě nezačne přikrmovat od ukončeného 4.měsíce věku, může to narušit jeho psychomotorický vývoj. No já nevím! Dál jsem se o to aktivně nezajímala. Nicméně ta jinak moc milá a zajímavá maminka je sama Norka, dovedu si tedy představit, že byla trochu předpojatá, když si o tom výzkumu četla.
Při takových hovorech mě vždycky napadá, jak složité je dnes pečovat o dítě – tolik pravidel, pokynů, musíš a nesmíš ohledně všeho – nošení, kojení, přebalování, krmení,… Až mám pocit, že v dnešní době ten psychomotorický vývoj dítěte může narušit úplně všechno. Divím se, jaktože naše generace a generace našich rodičů a prarodičů není úplně narušená.
S mámou jsem nedávno měla rozhovor po telefonu. Potřebovala jsem se o něčem poradit a diskuse se nakonec stočila na Juráška a na to, jak papá. Když jsem ji vyjmenovala, že mu (v 7 a půl měsících) dávám po troškách jídlo 4krát denně, podle všech těch prospektů a rad doktorky a zdravotní sestry, tedy ráno kašičku (rýžovou nebo ovesnou), pak na oběd zeleninu (případně s troškou kuřete nebo vařený žloutek), na svačinku ovoce nebo dětský jogurt a na večeři před spaním zase kašičku (to vše samozřejmě hojně proléváno mateřským mlékem 🙂 ), snesla se na mě záplava údivu, zděšení a nesouhlasu. Tolik jídla deněe? Ovesná a rýžová kaše? Kaše ráno? Prostě jsem z toho byla zase jelen. Tady ovesnou kaši na snídani a na večeři má každý prcek Juráškova věku, i mladší. Kaše vůbec ve Finsku hodně letí a jedí je i dospělí (ovesná, rýžová, krupičná, pohanková, jáhlová, ječmenná, celozrnná…dělají ji snad ze všeho). Cítila jsem se po tom telefonátu zase jak zpráskaný pes. Já přece nic neudělala špatně? Řídím se pokyny od lékaře, probírám vše s kamarádkami okolo, čtu na internetu a ještě malého vydatně kojím… jak jsem na sebe byla pyšná, že se o něho skvěle starám a dávám mu samé zdravé věci… A najednou se dozvím, že kaší po ránu z něj udělám cvalíka a ovesnou kaší ho tak akorát zabetonuju a nevykaká se… Je to střet kultur nebo střet generací?
Jen tedy pro zajímavost, jak se přikrmují finská miminka (přiznám se, že se tím zcela neřídím… i přes ten „experiment s kašemi“ 🙂 se snažím dělat kompromis mezi tím, co mi doporučí tady a tím, co mi doporučí táta. Doteď jsem si myslela, že to zvládám skvěle 😛 ). Takže jak to je s příkrmy a jídlem u finských dětí do jednoho roku:
— od 4.měsíce: mateřské mléko + příkrmy po troškách dvakrát denně; 1. dopoledne zeleninové pyré, 2. odpoledne ovocné pyré
— od 5.měsíce: mateřské mléko + příkrmy po troškách dvakrát denně, 1. dopoledne variace masa, kuřete, ryby, vajíčka a zeleninového pyré či brambor, 2. odpoledne ovocné pyré nebo hodně vodnatá kašička s ovocem či dětský jogurt
Ty ryby mi táta trochu rozmlouval… prý pro středoevropskou trávicí soustavu to může být dost brzy… No, dala jsem na něj. Přece jen je to čechoslovák narozený v Helsinkách.
— od 6.měsíce: mateřské mléko + příkrmy 5krát denně, 1. (snídaně) kašička, 2. (dopoledne) variace masa, kuřete, ryby, vajíčka a zeleninového pyré či brambor, 3. ovocné pyré nebo dětský jogurt, 4. zeleninové nebo ovocné pyré, kašička či dětský jogurt, 5. stejné jako první jídlo
— od 8.měsíce: 5 jídel denně + mateřské mléko dle potřeby, 1. kaše, 2. variace masa, kuřete, ryby, vajíčka a zeleninového pyré či brambor, 3. ovoce či jogurt, 4. stejné jako druhé jídlo, 5. kaše
Ano, vidíte správně… i mě velmi zarazilo, že bych měla v osmém měsíci dávat malému maso či vejce dvakrát denně, 7dní v týdnu…
— od prvního roku už je mateřské mléko v seznamu pouze jednou, a namísto toho je doporučeno dítěti podávat mléko nebo vodu.
Maminka má samozřejmě na výběr začít o něco později a v tom případě začíná s doporučeními pro 4. měsíc… a přidává množství a druhy jídla o něco rychleji než po měsících, tak aby se to do toho osmého postupně vyrovnalo. Je to jedna velká věda, ty příkrmy… Eh?
No, o střetu kultur v souvislosti s kojením bych mohla taky povídat. Když měl malý 6týdnů, poprvé jsme se spolu sami dva vydali do „víru velkoměsta“ na déle než na jednu hodinu. Byla jsem z toho pěkně nervozní. Přebalování, kojení,…to všechno jsou věci, které se novopečená maminka musí nově naučit, a co si budeme povídat, v klidu domova, kde na vás nikdo nekouká, se to všechno dělá lépe a více v klidu. Tehdy mi došlo, jak jsem byla bláhová, když jsem se během těhotenství strachovala, že budu s miminkem pořád uvázaná v bytě a nebudu moct ven… Ne že bych nemohla, já občas chtěla a zároveň strašně nechtěla. Aspoň v těch prvních dvou měsících to byla pro mě obrovská výzva. Překonat ostych a strach z „neznámého“, vzdát se pohodlí a bezpečí domácího prostředí a hlavně správně načasovat odchod a přípravu. Nakrmit, přebalit, znovu nakrmit a pak zase přebalit, pak se vrátit pro zapomenuté cokoli, znovu přebalit… několikrát jsem nestihla domluvené setkání, prostě protože se mi malý 3krát po sobě pokakal (a pak samozřejmě chtěl nakrmit, páč mu z toho vyhládlo).
Naštěstí jsem k tomu nemusela řešit dilema „kde kojit“. Ve Finsku se totiž kojí všude. V restauraci, v kině, na autobusové zastávce, v parku. Matka je tu něco jako „bohyně“ a omezovat ji je prostě nemyslitelné. Navíc Fini mají vrozenou silnou tendenci nevměšovat se a respektovat osobní prostor druhého. Kojení na veřejnosti tedy mnoha lidem vadí, ale otevřeně to dotyčné nikdo neřekne. Já osobně na veřejnosti klidně kojím (chvíli trvalo, než jsme se naučili kojit správně v sedě, ale pak už klidně i v restauraci), ale protože odhadlování na veřejnosti je mi nepříjemné, volím techniku „stan“. Mám s sebou pokaždé velký šál (pashminu) a tu přehodím oběma konci dopředu přes malého. Teď, když už je větší, tak spíš protestuje a mlátí sebou, protože se chce koukat okolo, ale když byl malinký, fungovalo to hezky. Lidé sice věděli, co se děje (viděli čouhající nohy miminka), ale nemuseli koukat na moje odhalená ňadra. Občas jsem si už tak přišla „hysterická“, když jsem viděla nějakou jinou maminku jen tak v restauraci vytáhnout prso a nabídnout ho dítěti… O to více mě překvapilo, když jsem jednou zabrousila na internetu na několik diskusí českých maminek. Řešily, jaké je to hrozné, chodit na návštěvy k lékaři… Ony se totiž stydí a ostýchají nakojit dítě v čekárně před ostatními maminkami a miminka jim pak křičí hlady a jsou na prohlídce neklidná… Holt, nevědomost někdy bývá opravdu sladká.
-352x198.jpg)
